Cílem týdenní dovolené jsou kopečky nedaleko Vídně zvané Rax alp.
Cestou sjíždíme z dálnice, abychom si vylezli ferátku Pittentalersteig vedoucí na zříceninu Turkensturz. Z vesničky Gleisenfed se kamzičí stezkou drápeme k nástupu feraty. Vzhledem k tomu, že udávají obtížnost D u nástupu se dělíme. Markét s Vikim lezou, já s Vali dobýváme vrchol kamzičí stezkou opatřenou fixním lanem. Jakmile je M s V na vrcholu sbíhám k nástupu a feratu si dávám taky. Jako Déčko mi moc nepřipadá, nicméně pár kroků, kde by měla Vali problém tam je, takže dobrá volba ji do toho nenutit a nezhnusit jí to. Z ferraty i z vrcholu jsou nádherné výhledy do okolní krajiny.
Ubytování máme v Semmeringu. Ano je to ten slavný Semering, srdce nejstarší horské železnice na světě, která je v Unescu. Už jak se autem hlubokým údolím šplháme k ubytku je to zážitek. Náš apartmán je v posledním patře horského "paneláku". Z terasy máme krásný výhled na železnici a taky na kopce, které nás v příštích dnes čekají. Vlaky projížejí snad co 20 minut, vynoří se z tunelu, viadukt, zanoří se do dalšího tunelu ...
Počasí nemá být úplně ideální pro plánované zdolávání ferat, takže program přizpůsobujeme.
První den jdeme pěšky přes vyhlídky vč. slavné 20-Schillling-Blick. Ikonický záběr z vyhlídky na viadukt Kalte Rinne s Rax alp v pozadí byl zobrazen na 20 šilinkové bankovce. Po vyhlídkách procházíme Semmeringem kolem další legendy Sudbahnhotelu. Tento, ale tak nějak celkově Semmering má z našich pocitů nej léta za sebou. Městečko působí ospale, nikde nikdo, přesně jak to máme rádi. Ze Semmeringu jedeme jak jinak než vlakem kolem našeho apartmánu do vesničky Breitenstein, odkud procházkou kolem viaduktů do chalupy.
Každé ráno si dospěláci jako obvykle dávájí výběhy po okolí. Okolní vyhlídky, nebo kopce Semmering kogel či Pinkenkogel jsou fajn cíle.
Další den už Rax. Auto necháváme na parkovišti Preiner Gscheild. Stoupáme k chatě Waxriegelhaus a pak prudkým terénem po šutrech k velkému skalnatému hřebeni. V přibývajícími metry se zhoršuje počasí, začíná pršet, zima, vítr, mlha a je jasné, že ferratu Bismarksteig budeme muset oželet. K chatě Karl-Ludwig haus tedy přicházíme turistickou, promočení a zmrzlí. Ohřátí a najezení vyrážíme k nejvyššímu bodu tohoto horstva. Vítr jak sviňa, zima, déšť ....slabší kusy odpadají. S Vali se áčkovou feratkou vydávám k sestupu. Nejsilnější členové expedice jmenovitě Viki a Markét dobývají vrchol Heukuppe 2007 m n.m. a prchají za dolů za námi. Bonusem tohoto počasí dnes bylo, že jsme za celý výlet v podstatě nikoho nepotkali.
V dalším dnu už vypadá předpověď optimisticky, ale ráno je jasné, že tomu tak nebude. Chčije a je jasné další dlouhý výplaz na hřeben okořeněný feratou vezme za své. Po 10 se vyjasňuje, skáčeme do auta a hurá pod kopec. Je jasné, že časově už nestíháme a jediná možnost je využít lanovku Raxseilban. U lanovky jak už to bývá šrumec a jelikož nemáme rezervaci předem musíme ještě třičtvrtě hodiny čekat. Od horní stanice jdeme k Ottohaus, odkud podcházíme hlavní hřeben a zpět k Otohausu jdeme přes vrchol Preiner Wand krásnou hřebenovkou. Z druhé, skalnaté strany vede na tento vrchol ferrata, kterou jsme tam původně měli vystoupat. Dnes je to však z časových důvodů neuskutečnitelné. Malá náplast, ale přichází při sestupu od Ottohausu. Dětem se nechce oblékat sedáky a čekají opodál, dospěláci si dávají krátkou, vzdušnou ferátku na Torlkopf. Pak už jen nekonečný sestup do údolí.
Poslední den testujeme ferratový park nad chatou Weichtalhaus. Po obědě na chatě dáváme i sympatickou celkem silovou ferratku kousek od chaty nad řekou Schwarza. Po relaxu u vody se rozhodujeme, že odpolední plán (Viki + Markét - po šutru do hory, Vali + Ašel - klasické lezení nad chatou ) stornujeme. Děláme dobře, protože po chvilce co sednem do auta slejvák jak sviňa. Na baráku jsme brzo. Obouvám tenisky a přesunuji se autem do centra Semmerinku pod sjezdovku. Vybíhám do hory a při pohledu na nebe je jasné, že bude veselo. Blíží se černá deka, hromy. Chytá mě to v největším stoupání. Kroupy bubnují do hlavy, že to dost bolí a musím se schovat pod malou skalku. Na vrcholu Erzkogel další vlna. Kvůli všudypřítomným bleskům mám strach běžet po hřebenových loukách, proto 15 minut dřepím v malém lesíku. Po zklidnění bouře pokračuji na vydatného deště na vrchol lyž. střediska Hirsenkogel a dolů k autu.
Vše co bylo naplánováno jsme sice kvůli počasí nezvládli, alespoň tak máme důvod se do těchto sympatických minialp vrátit.
