V letošním roce to vypadalo na hojnou účast. Ale Covid nám to nakonec osekal na čtyři tatínky a sedm dětí. Na Bílé jako vždy peklo (pustili poprvé vleky), ani není kde zaparkovat. Ale pár metrů odsud už jsou Beskydy naše. Za celé putování potkáváme max. pět lidí. Masarykova chata je taky jen naše a to je dobře, protože přijet tu někdo na klidný pobyt asi by litoval. Postupem času aktivity dětí uvadají a unaveni opadáváme jeden po druhém. To ale nedá říct o tatíncích, kteří s plynoucím časem naopak víc a víc ožívají. Ráno a celý následující den už ale máme zase jednoznačně navrch my děti, což ale neznamená že bychom plně nevyužili zbytků sil zubožených otců a nenechali se táhnout na bobech.
