Letos jsem
měl poslechnout mámu, když říkala „Ali neměl bys …“. Perun je však svými
parametry 41 km / 3195 m převýšení
prasárna – výzva, která se těžko odmítá a jak už to bývá touha přivodit
si stavy vyčerpání, bolesti a následnou záplavu drogy adrenalin je silnější než
zdravý rozum.
Dnes to
vypadá na první ročník Peruna odpovídající začátku května, tedy teplý,
slunečný. Osobně mám radši chlad, déšť, maras, ale na druhou stranu je to super
pro rodinku, která jde na výšlap a bude povzbuzovat v cíli.
Prvních
2km/500m na Javorový to jde, stejně jako seběh dolů. Na Velký Javorový to jde
dobře až v závěru, seběh do Řeky, černá na Príslop, seběh dolů a výšvih na
Šindelnou to ještě ujde.
V druhé polovině
závodu začíná trápení. Seběh do Tyry už
je pochod mrtvol. I přesto se k jednomu borci přibližuji a tím je Žákys.
Na občerstvovačce mě velmi láká myšlenka
se na to vy---- a svézt se ze Stanovým supportem Lulu. Když vidím ztrápeného
Žákyse jak se vydává na další pouť, dávám si deset deka vysočiny a „peru“ to za
ním.
Od stoupání na Ostrou se už mé pojetí závodění nedá nazvat jinak než
výlet. Žákys jde v první třetině stoupání opět do předklonu, pak sedá na
pařez a kvůli žaludečním problémům to balí. Nekonečný seběh z Ostré prokládám
chůzí a zbývá už jen pár km do cíle. Závěrečnou černou sjezdovku, kde jsem už
byl loni „vyplý“ si dnes užívám. S o 25min horším časem než loni a 30.
místem bych spokojený být neměl, přesto mám z dokončení obrovskou radost. Konečně
mě podržel můj většinou dost slabý „morál“.
Po zkušenostech
z předchozích ročníků vím, že sejít 500m výškových do Oldřichovic k autu
je dost problematické, proto jsem letos nechal se zavazadly vyvést kolobku. 10
km asfaltový sjezd s Vikim v nádherném počasí je ( kromě škopků piva) ta pravá odměna za dnešní dřinu.
Že Perun,
žádnou lehkovážnost neodpouští naplno
poznávám v dalších dnech. Dle mé soukromé teorie sled dalších události iniciuje záchvat kašle v cíli závodu,
který jsem dosud nezažil a k tomu samozřejmě vyčerpání. Jak známo při
kašli hodně pracuje úplný konec trávicího traktu no a právě tam v neděli ráno
cítím cizí věc velikostí fazole. Při každém nedělním kýchnutí mi chce zadek
explodovat no a večer po cyklovýletě s Vikim už je z fazole švestka.
Ráno chirugie, velmi „příjemná“ lokální anestézie, kudla a krve jako z prasete.
Na chůzi s rozbitými stehny a plenou na prdeli musí být božský pohled. V úterý
je tam švestka znovu. Ve středu repete na chirurgii jen s tím rozdílem, že
krom šikovné sestřičky přibývá ještě jedna divačka, úplně černá holka v bílém
mundúru a s dredy, asi studentka z
Afriky na praxi ;-)
Příště Tě
mámo poslechnu, fakt slibuji !!!
