Původně jsme
měli jít na V. Javorník za účelem povzbuzení taťky v posledním seběhu
Beskydské sedmičky. Situace se ale
vyvinula jinak a taťka musel B7 kvůli indispozici parťáka zabalit už na
Travném, takže k vrcholu Javorníku stoupáme celá rodina a povzbuzujeme
sbíhající dvojice mající v nohách už více než 90 km. Některých je mi dost
líto, když vidím, jak trpí. Z děvčete, které běží a od bolesti jí po tváři
tečou slzy jde mráz po zádech. A to
vidíme jen vlnu těch nejlepších, co teprve až půjdou ti opravdoví hobíci. Taťka mi říká, že doufá, že jednou
půjdeme B7 spolu, no nevím, nevím.
