Vikiho občasník - Bílá Beskydy

V rámci outdoorových slavností nabízí hotel Pokrok na Bílé akční cenu a tak podobně jako důchodci beroucí útokem supermarket bereme útokem Beskydy. Byl by hřích zůstat doma, když rosničky navíc hlásí luxusní počasí.
Od Ostravice začíná mlha a mrholení. Na Bílé to samé, hmmm skoro jako vždy to zatím meteorologům nevychází. Hned po příjezdu mě ťuká do oka lanovka a vyrážím směrem k ní. Stojím u dolní stanice a zírám. I přesto, že mám slíbenou jízdu každou chvíli se dotazem „pojeme naho-u?“ ujišťuji, že na to rodiče nezapomněli.
Taťka v rámci MTB závodu spolu s dalšími nadšenci odjíždí do beskydských kopců. Já ulehám, naopak sluníčko vstává a začíná být příjemně teplo. Po probuzení už je na místě kamarádka Evelínka a můžeme společně vyrazit na dětské atrakce. Po spaní jsem zpočátku trochu „rozbitý“ takže mi chvíli trvá, než se dostanu do normálních obrátek. Skáčeme na trampolíně, v nafukovacím hradu, jezdíme pohyblivým chodníkem na kopeček, z kopce si užíváme jízdu na pneumatikách.



A přichází slíbená jízda lanovkou. Původně jsme chtěli dolů sjet na koloběžkách pilotovaných rodiči. Přesto, že jsme s Evelínkou na svůj věk velcí, jsme pořád malí na to, abychom dosáhli na řídítka. Dle paní z půjčovny dosáhnou tak 4-5 leté děti tzn. příští rok určitě pojedem ;-)








Od horní stanice lanovky jdeme po Zbojnické do údolí potoka Smradlavka. Pokračuje kolem Bílé Ostravice, jejíž břehy jsou velmi pěkně upraveny a je zde několik dětských zastavení s prolézkami atd. V hotelu Pokrok koštuji specialitu - cmundu s husími játry, dojídám se špagetami a jdeme do vojenského stanu, kde místo krtečka promítají film, jak pár šílenců s lyžemi na zádech leze na novozélandské velikány, aby pak mohli po skoro kolmých stěnách sjet dolů. Děti a maminky jdou spinkat. Tatínci vyráží prověřit zda-li je pravda, že dnes budou v hospodě čepovat dvanáctku za 15Kč.

V neděli je nádherně už od rána. Po snídani se ukrýváme v příjemném stínu lesa za hotelem Pokrok, kde se nachází skvělá atrakce pro nás vodumilné děti. Potůček je sveden do takové malé přehrady odkud vedou různě propletená dřevěná korýtka. V korýtkách jsou ministavidla, takže se dají vytvářet různé kombinace toku vodu. Na hodinu od nás mají rodiče pokoj. No akorát nás musí semtam přenést, dát vyčůrat, dát napít, zodpovědět nějaký dotaz atd.



Blíží se čas spánku, proto sedáme do auta a kousek přejíždíme na start dnešního cyklovýletu. Proti proudu Černé Ostravice jedeme směr Bílý kříž.






Před Grůní procitám. Z vozíku spolu s pěší turistkou Evelínkou sleduji boj krav o koryto. Nějakou dobu blbneme před hotelem Charbulák a sjíždíme zpět do místa startu.

mapa


Cestou domů nemůžeme vynechat bazén ve Frýdlantě. Tady opět opakovaně skáču do vody. Zpět ke břehu jsem jen lehce přidržován, abych měl snahu vyvíjet plavecké pohyby. Sem tam mě taťka pustí a jdu hned pod vodu. A pak to přichází. Jsem opět puštěn, ale pod vodu hned nejdu. „On plave, on plave“ křičí taťka a já se posunuji směrem dopředu a po pár sekundách bohužel i směrem dolu. Každopádně je mi to započteno jako den, kdy jsem poprvé plaval. Evelínka je úspěšná také, akorát trochu jiným stylem. Odrazí se od schůdků a s hlavou ponořenou do vody plave směr maminka. Za Frýdlantem zastavujeme na odpočívadle, kde stylem McD-drive kupujeme čerstvý chleba, který mi jde k duhu páč mám pobazénového hlaďáka.



Poslední zastávkou je náš známý včelař, u nějž doplňujeme zásoby šlehaného medu a medoviny.

Vikiho občasník - dovolená Slovácko

Čekání na vhodné počasí pro stanování se vyplatilo. Dle předpovědí to bude spíše na válení u vody než na cykloturistiku, my se s tím ale nějak popereme a obojí nějak zkombinujeme.

21.8.

Cestou do kempu Babí hora zastavujeme v Hranicích na koupališti, kde se plácáme až do odpoledních hodin. Kemp je v chatkové oblasti kousek od městečka Hluk. Je v sice retro stylu, ale vše je uklizené, čisté a vypadá to, že to bude oáza klidu a pohody. Stavíme náš rodinný stan. Pomáhám se zabíjením kolíků a nahlas vzpomínám, jak nám loni při průtrži tekl přes předsíňku potok. „Ty jo slyšels ho, on si to pamatuje“ říká udiveně mamka taťkovi. Večer před spaním vůbec nevadí, že musím oželet televizního krtečka, protože ho mám 3x v knižní podobě. I přesto, že je mám prolistované a maminkou odvyprávěné snad tisíckrát, se u toho furt skvěle bavím.

22.8.

Dnes se chystáme na nejvyšší kopec Bílých Karpat. Výlet má být vzdálenostně krátký, profilově náročný a hlavně skoro celý ve stínu lesů. Auto necháváme uprostřed lesa a 4km sjíždíme do vesničky Vápenky, dáváme pauzu ve stylovém penzionu U černého potoka.



Mamka má v plánu, že mi zde dá oběd, to by tu ale nesmělo být jezírko s vodou. Po skoro hoďce v jezírku jsem vytažen. Mamka mě pak s jídlem nahání po různých dětských atrakcích a jídlo postupně mizí. Vyčerpán ulehám do vozíku. Můj vozík doznal další podstatné úpravy. Jelikož jsem trochu moc vyrostl, tak byl problém, když jsem v něm usnul, protože jsem byl zkroucený jak paragraf. Mě to zas až tak nevadilo, ale naši se na to nemohli koukat. V nynější spací úpravě mám sedadlo sklopené do zavazadlového prostoru a ležím jako v postýlce.



Z Vápenek nás čeká cca 10km stoupání na vrchol Velké Javořiny. Já si chráněn sítí proti hmyzu hezky spinkám. Rodiče potí krev a jsou obtěžování hejny much, jako krávy na pastvě. Mamka zkouší repelent, ale nezabírá. Pak přichází na zajímavou věc. Když stoupá rychlostí 6 km/h tak na ni sedá hromada much. Při zvýšení rychlosti na 8 km/h (což v některých úsecích není vůbec lehké) přestávají mouchy stíhat a je klid. Dovolenková cykloturistika se pro rodiče tímto okamžikem mění v docela tvrdý trénink.



Z vrcholu Javořiny kousek sjíždíme k Holubyho chatě, kde se probouzím a chvíli zde pobýváme. Poté zpět přes Javořinu dlouhým sjezdem k autu.

mapa

Odpoledne trávíme na koupališti v Hluku. Začalo mě bavit skákání do hluboké vody. Rodiče těšící se na to, že se budu brouzdat a oni na břehu popíjet a relaxovat, musí na střídačku fungovat a vytahovat mě z vody.

23.8.

Po ranním probuzení mě před stanem čeká překvapení, bazének s vodou. Rodičům se tímto podařilo zabít několik much jednou ranou. V bazénku si bez řečí odbývám čištění zubů a snídani a oni mají klid na přípravu věcí na dnešní výlet.



Auto dnes necháváme v obci Lopeník, abychom dobyli kopec stejného jména. Pod Mikulčiným vrchem děláme obědovou pauzu. Jdu si lehnout a naši bojují s nástrahami trati . Nejdříve je kamenitý sjezd do Lopenického sedla odkud je nutné můj koráb nějakou dobu tlačit do prudkého kopce.



Přes úzkou dřevěnou branku na pastvinu se musí mé vozítko přenést. Cesta dál pokračuje až k rozhledně na Velkém Lopeníku sjízdným terénem. Jakmile otevírám oči, čučím přímo na rozhlednu.



Okamžitě se deru z vozidla ven a rychle po schodech nahoru na „kláášnéé výhledy“. Po nějaké době strávené v příjemném chládku sjíždíme do výhně panující v podhůří a autem spěcháme na koupaliště do Hluku.

mapa


24.8.

Dnes se vydáváme na opačnou stranu od Bílých Karpat do kopců nazývaných Chřiby. V pekelném vedru necháváme auto v obci Buchlovice a bleskem ujíždíme do stínu lesů. První zastávkou jsou malinké, romantické lázně Smraďavka.



Kromě velmi pěkně zrekonstruovaného lázeňského domu a restaurace je zde rybník, který je přizpůsoben pro život vodních ptáků. Jsou tu pro ně ostrůvky, různá zákoutí s rákosím, dřevěné domečky se schůdky apod. takže není divu, že se jim tu líbí a je jich tady požehnaně. „Vůně“ pramenu tekoucího do rybníku mi objasňuje název lázní. Jdu si zdřímnout. Dlouhým stoupáním se parádními lesními cyklostezkami dostáváme až k hradu Buchlov.



Po rychlé prohlídce nádvoří a ještě rychlejší klobáse se vracíme do Buchlovic. Chceme ještě na chvíli zrelaxovat v prý krásném zámeckém parku, ale chtějí za to 40kč/os tak radši sedáme do auta a vracíme se zpět do kempu.

mapa


Dnes koupaliště v Hluku vynecháváme, protože naši správně usoudili, že v mém skákacím období nepotřebuji brouzdaliště s vodotrysky atd., ale bohatě mi postačí bazén v areálu kempu. V bazénu jsme sami a já skáču, skáču, skáču …



Končí to jako obvykle. Jsem s fialovými rty a drkotajícími zuby nedobrovolně odvlečen.

25.8.

Ráno nám nepraží do stanu slunce jako obvykle, ale je kupodivu pod mrakem, takže se rozhodujeme, že cestou domů uděláme cyklo výlet na rozhlednu Brdo v Chřibech. Zanedlouho jsou ale mraky pryč a opět panuje šílené vedro. Měníme plány. Nejprve si jdeme pořádně zaskákat do bazénu v kempu. Cestou domů navštěvujeme rozhlednu Maják ve Starém městě.



Do podvečerních se pak válíme na oblíbeném koupališti v Hranicích.

fotogalerie

Beskydská sedmička 2011

Markét: pokoření Beskydské sedmičky alias beskydské K-2, byl pro mne neskutečný zážitek. Spolu s Evou Skořepovou jsme si závod užily a po celou dobu jsme neztrácely dobrou náladu až na jeden okamžik, ale o tom až později.

Trasa byla vedena přes vrcholy Velký Javorník, Radhošť, Pustevny, Čertův Mlýn, Smrk, Lysá Hora, Travný, Ropice, Velký Javorový, Malý Javorový. Měřila cca 88km s převýšením více jak 5000m stejně jako výstup na K-2.

Přípravu jsme rozhodně nepodcenily, alespoň tu teoretickou :-)) Například podrobný seznam všech věcí, které nám prokáží službu po celou délku trati, jsme vypracovávaly cca 2 týdny, ale vyplatilo se to...nic jsme nezapomněly :-)) Co se týče praktické přípravy, tak jsme společně absolvovaly 1 trénink a to výšlap Ostravice-Smrk-Lysá-Ostravice, jinak byla příprava individuální. Eva vyšlapala během prázdnin pár velehor (mj. Mont Blanc) a ferrat a já mezi triatlony a pobíháním po lese a za Viktorkem, jsem toho sice moc nestihla, ale věřily jsme si, že do cíle dojdeme. Trasa pro kategorii SPORT, do které jsme se přihlásily, byla o cca 4 km delší než trasa HOBBY (z Ropice se scházelo do Řeky a poté opět vzhůru na Velký Javorový).

Náš plán zní jasně, projít trasu SPORT pod 24hodin.
Start ve Frenštátě pod R. má úžasnou atmosféru a ani mě nepřekvapuje, kolik kamarádů či známých se této akce účastní.



Ve 21:00 za doprovodu Karla Loprajze a jeho speciálu se vydáváme svižným pochodem přes město a ostrý start se koná pro nás po cca 15 minutách, kdy procházíme přes koberec, který snímá čipy. Ze začátku se necháváme strhnout davem, zdejší atmosférou, povzbuzujícími fanoušky, ohňostrojem, hudbou a na Javorník doslova letíme.

Na Radhošť už volíme naše standartní tempo, ale ani to nepomáhá a naše těla se začínají ptát: „A spát půjdeme kdy?“ Na to jim odpovídáme pár kofeinovými tabletami a je pokoj ;-)Při sestupu do Ráztoky potkáváme pár borců, kterým závod skončil a za pomoci horské služby jsou sneseni-svezeni dolů, některým holt kotníky nevydržely :-(
Na Ráztoce nás čeká první občerstvovačka a obavy z jejího přeplnění se bohužel naplňují. Když vidíme ty fronty, tak na nás jdou mdloby. Eva na chvíli odbíhá a za chvíli se vrací s vítězným úsměvem, banány, ionťáky a vodou. Dlouho se nezdržujeme a provádíme jen standartní péči o tělo, které se opakuje na každé občerstvovačce tzn. najíst, napít, namazat nohy vazelínou a doplnit do camel bagu vodu a jde se dál.

Další vrcholy na Pustevnách a Čertově Mlýně jdou hladce, až sestup na Čeladnou po neskutečně táhnoucí se asfaltce naše nohy poznamenává. Konečně ale vypínáme čelovky a je nám jen líto, že východ slunce nezažijeme někde na kopečku.

Cestou na Smrk potkáváme lidičky, kteří své tempo očividně přepálily - zvrací, spí podél trasy.

Z Ostravice vycházíme v 10:30 a je nám jasné, že limit být na Ropici do 19:00, který musíme splnit pro trasu SPORT, začíná být pro nás tak tak. Nedá se nic dělat, do 12:30 musíme být na Lysé a žádné dlouhé zdržovačky. Jdeme do toho, motivace je silná a my šlapem a předcházíme kde koho. Úkol splněn, rychle se dáváme do kupy a sestupujeme dolů do Krásné. Když už scházíme poslední sešup setkáváme se s človíčkem, který je naprostou, ale opravdu naprostou kopií Švejka a to nejen podobou, ale také mluveným projevem. Zrovna s Evikem vedeme debatu o takové zajímavosti, proč většinu závodníků trápí zrovna pravé koleno, jež mají ovázané pružným obinadlem. Obinadlo je mj. součástí povinné výbavy B7 a na to Švejk: “Tak to je to pružné obinadlo? A já si vzal takovýto šedý z pryže.“ A my na to: „To jako myslíš škrtidlo? No nějací hadi tu můžou být, to je pravda, ale pružné obinadlo by se Ti v téhle akci hodilo asi více :-))“




Před námi je snad jediný kopec, který ani jedna z nás nezná....Travný. Ještě volám Šelovi, jak se na něj jde a ten mi odpovídá, že to byl jeden z nejkrásnějších a nejpohodovějších vrcholů z minulé B7, ale to nevíme, že minulý rok na něj šli sice také z Krásné, ale jinou trasou. „Ten Aleš snad musí být vyznavačem sado-maso“ nechápeme, když stoupáme do brutálního kopce. A to ještě netušíme, kolik falešných vrcholů tenhle zatracený kopec má. Snad 5x se nám stává, že už vidíme vrchol a za chvíli následuje zklamání, páč tenhle horizontální kopec je prostě prevít.
Při sestupu z Travného na Morávku si stále věříme, že limit dáme. Na jednom malebném paloučku potkáváme 2 borce mající zrovna pauzu. Podle oranžového náramku si je zařazujeme do kategorie SPORT a ptáme se jich, zdali mají také ještě touhu dorazit na Ropici do 19:00 a jít tak celou trasu SPORT. Jeden z borců na to: „ Asi neee...“ pak si potáhne z jointu a s úsměvem dodá: „...anebo jo?“ :-)
Nakonec je pro nás sestup příliš namáhavý, tempo se zpomaluje a my přecházíme na plán „B“ - trasa HOBBY pod 24hodin.

Při výstupu na Ropici cítím obrovskou únavu, ale stále jdu robotím tempem, Eva v tuto chvíli spíše letí – Red bull ji dává křííídla :-))
Na Ropici přicházíme asi v 19:30 a tady nastává okamžik, kdy dobrá nálada končí. Organizátor jménem Ficek na nás a další kolegy z kategorie SPORT huláká, že nás diskvalifikuje, protože jsme nestihli limit do 19:00. Já na to: „To si děláš srandu, že 5 km před cílem, nás diskvalifikuješ, přečti si pravidla! Máme možnost přejít na trasu HOBBY, je to tam přece napsané!“ „Jste arogantní a právě proto vás diskvalifikuji!“ Sedám si na lavičku a řinou se mi slzy z očí, takhle to přece nemůže skončit, jsme na trase více jak 22 hodin, ušly jsme 80km v těžkém terénu a teď nás nějaký trotl diskvalifikuje, protože si nepřečetl pravidla? Nakonec se nám ho podaří přesvědčit, aby zavolal hlavnímu organizátorovi Liborovi Uhrovi a ujasnil si tuhle situaci s ním. Libor dává samozřejmě za pravdu nám, naše karty jsou označeny a my můžeme pokračovat. Ten člověk mě natolik vytáčí, že je únava tatam a do cíle docházíme se svěžím úsměvem :-)




Eva byla dost dobrý parťák a skvěle jsme si závod užily :-) Díky všem za podporu, především taťkovi od Evika, Marovi, našim rodinám, kamarádům, ale i lidičkám na občerstvovačkách či kontrolách....teda kromě pana Ficka :-))
Závod jsme dokončily za 23hodin 35minut a celkově jsme došly jako 387. tým z 678, které došly do cíle. 876 týmů z celkových 1195 dorazilo na Lysou Horu.

PS: Tak teď koukám na výsledkovou listinu a nestačím se divit, jako bonus nám bylo přečteno 9 hodin a to z důvodu, aby ti co byli v kategorii SPORT a šli trasu HOBBY byli odděleni od těch, co zvládli celou trať. Jsem ale v klidu, těch 9 hodin přičetli i Katce Neumannové. Každopádně bych to řešila asi jinak a označila tyto „přeběhlíky“ i jinak než jen přičtením penalizace. To snad musel vymyslet Ficek :-))

Xterra Špindlerův mlýn

šela: původně jsme s Martinem měli v plánu silničního půlželezňáka v Litchau. Nakonec jsme ale vypočetli, že za méně peněz bude více muziky (srandy, kamarádů, endorfinů) na xteře ve Špindlu. Je to navíc světový pohár, takže budeme mít možnost „vidět v akci“ nej esa tohoto sportu. Na tvářích některých moravských terénních es naše jména ve startovce vyvolávají úsměv. To nás však neodrazuje, ale naopak spíše motivuje k tomu jim ukázat, že jsme schopni důstojně dosáhnout cíle.

Vyjíždíme již v pátek, protože je prý velmi důležité si trať předem projet. Po příjezdu sedáme na biky a jdeme na to. V prvním, bahnitém více než km dlouhém sjezdu mi je jasné, kde asi budu mít zítra problémy. Martin mi hned na jeho začátku mizí. Říkám mu „vole kde ses to naučil“ a on na to „závodně jsem přece jezdil na sjezdkách a to je dost podobné“. Druhým zajímavým úsekem bude zítra překonání červené sjezdovky směrem dolů.

Večer a během noci docela dost prší. V deštivém ránu z terasy hotelu Panoráma koukáme do mlhy a „těšíme“ se na start závodu. Ještě více se nemůžeme dočkat, když se po hotelu šíří zvěsti, že voda v Labské, kde se dnes budeme koupat má 14°C. Z hotelu několik km sjíždíme ke startu závodu. Lije, takže jsme po chvilce durch. U přehrady Labská už je živo. Všichni na sebe natahují neopreny, aby se alespoň trochu zahřáli. Déšť ustává. Start!



Jdu tradičně co nejvíce vpravo a plavu si sám mimo vřavu. Díky studené vodě mám pocit, že nemám ksicht. První bóji obeplavávám hodně daleko čímž se vyhýbám kopancům. Postupem času si tělo na vodu zvyká a plave se mi fajn. Kvůli divákům se po prvním okruhu vylízá z vody, musí se proběhnout branou a šup zpět do vody. Všude je ale tolik bahna, že je z krátkého přeběhu klouzačka, na které myslím jen málokomu daří udržet balanc, takže pro diváky je to skvělé divadlo.




Z vody lezu s Martinem. V depu mám motáka , sedám na zem, mluvím sprostě a snažím se ze sebe servat neoprén.

Kolo začíná dlouhým stoupáním. Je to, ale šotolina bez nároků na techniku, takže dávám skoro to nejlehčí, co mám a šlapu. Daří se mi předjet mnoho soupeřů a udělat si náskok před Martinem, který se mi bude v očekávání bahnitého sjezdu hodit. A je to tady. Začíná pohroma, sjezd v hlubokém bahně. Přecházím na styl koloběžka, který jsem okoukal od mé ženy tzn. mám jednu nohu z pedálu nataženou vpřed a sem tam se o ni opřu nebo odrazím. Kolem mě sviští jeden soupeř za druhým. Je mezi nimi i Martin, proletí i Stano Najvert. Nechápu tu rychlost. Pak je to na delší dobu v poho. V dlouhém kamenitém stoupání, které nejdříve jedu pak klušu docvakávám Martina, kterému dávám napít ze své flašky, jelikož tu svou v kamenitém sjezdu ztratil. A jsme před druhým úsekem, na který se „hrozně těším“. Úkol zní jasně: překonat sjezdovku směrem dolů. Loučím se s Martinem, křečovitě chytám brzdové páky a vrhám se dolů. Martin mizí a zezadu zase prolítává jeden borec za druhým. Ani dole fandící dav mě nevyhecuje k tomu, abych se na chvilku pustil brzdových pák. Dle očitých svědku jsem jel sjezdovku nejpomaleji, z těch co ji ještě jeli, prostě na „dizajn“ jak říká jeden nejmenovaný ironman.



Vjíždím do druhého okruhu. Na vrcholu dlouhého mírného stoupání opět dojíždím Martina, pak je tu ale opět ten sjezd bahňák, takže se opět loučíme. Na konci sjezdu vidím Martina v lese se sundaným kolem a pláštěm – defekt. „Potřebuješ něco“ volám, „né“ říká Martin, tak jedu dál. A znovu sjezdovka, tentokráte až dolů do druhého depa. Už v druhém depu mám velkou radost, protože vím, že to dnes přežiju.

10km běh ve třech okruzích má vše co by měl mít. Nejprve se běží po travnaté pěšině do mírného kopce, lávka přes potok, pak brod potoka, kousek asfaltu, prudká stojka zakončená několikametrovým lezením po čtyřech, mírný seběh lesem zakončený velmi prudkým cca 30m klesáním.




Tady mi to jde na rozdíl od biku náramně. Nové krosky NB drží jako přibité, takže zatímco to soupeři scházejí či velmi pomalu klušou dolů já letím. Pak následuje krátký lezecko- běžecký výstup na skalku a dlouhý seběh. Kousek před náběhem do dalšího kola před sebou vidím borce se startovním č.2 čili favorita závodu. Jen tak se srandy jdu před něj a on je z toho docela paf. Svou „skvělou“ angličtinou mu říkám, že mám před sebou ještě dvě kola, tak mě nechává být a v poklidu běží do cílové rovinky. Cíl!!! Jsem zničený, na pozici na níž nejsem z gulášových závodu zvyklý, špinavý jako prase, ale s mozkem zaplaveným několikanásobným množstvím endorfínů, než při klasickém triatlonu a asi stonásobným množstvím něž po závodě v běhu ;-) Po chvilce bezvědomí a opojení překvapivě zjišťuji, že mě ani nebolí nohy, ale předloktí a šlachy-blány mezi prstama na rukou. To asi z toho drkotání na šutrech a brždění ve sjezdech. Chudák silák Martin při opravě defektu zlomil pumpu. Z projíždějících na jeho prosby o zapůjčení bohužel nikdo nereagoval, tak ji provizorně opravil a dalších 15min kolo dofoukával. Po celkem půl hoďce strávené nad defektem už se mu moc závodit nechtělo a závod do cíle „dodžemoval“.

výsledky

záznam Česká televize

fotky od Renáty

fotky od Martina

Vikiho občasník - dovolená Podorlicko

Letošní druhou dovolenou strávíme společně se soustředícími se triatlonisty a cyklisty ze spřátelených klubů SK Jiří team a TK Ostrava. Základnu máme ve sportovním areálu v Dolní Čermné nedaleko Lanškrouna. První den je vyloženě koupací. Nejprve cestou zastavujeme v olomouckém aquaparku, druhé koupání je v rybníku u Lanškrouna a poslední v požárním bazénu v místě ubytování.

Pondělí začíná přeháňkami proto, volíme pěší výlet z Ústí n. Orlicí na rozhlednu Andrlův chlum. Na závěr dne navštěvujeme bazén v České Třebové, kde je pro nás špunty fajn vyžití.



V úterý je opět krásně proto jdeme na biky. První pauza je v nedalekém Letohradu na zámku. Zde mě nejvíce zajímá tříhlavý drak a kohoutek s vodou zatímco rodiče jakási schoulená socha, které ani nejde vidět do tváře.





„To je socha největšího Čecha Járy Cimrmana Viktorku“ říkají rodiče a prý že o tom chlapíkovi ještě mnohokrát uslyším. Na chvilku jsem odtržen od proudu vody a musím u nevelké sochy největšího Čecha zapózovat. Pak vidím taťku, jak se opírá rukama o zeď, něco si tam na připevněném textu čte a směje se jako blázen. Zrovna prožívám „opakovací období“ tak se taky opírám o zeď a řechtám se, což taťku dohání slzám smíchu.





Přichází čas odpolední siesty. Lehám do vozíku a vyrážíme cyklostezkou podél Tiché Orlice. Budím se u zříceniny hradu Lanšperk, kde je u hradní zdi z lešení zbudovaná vyhlídka. Další rozhledna už po cestě není tak si pohledy do zdejší pěkné krajiny vychutnáváme z mysliveckého posedu.







Ve středu jsem opět na kole. Cyklostezkou jedeme Třebovskými stěnami, pak kolem Skuhrovského potoka do Č.Třebové odkud naokolo stoupáme na Kozlovský kopec. Rozhledna je dnes bohužel uzavřená, takže beru zavděk kolotočem. No co, stejně už jsem na ni byl loni.



Nakonec nás čeká parádní sjezd a koupel v českotřebovském bazéně. Krátce po návratu na základnu začíná pršet a prší celou noc.

Ve čtvrtek ráno prší stále a předpovědi říkají, že se to nejbližší době lepšit nebude. Dobytí dalšího kopce s rozhlednou Lázek si necháváme na jindy, balíme a odjíždíme k domovu o den dříve.

Vikiho občasník - dovolená Jeseníky

Letos jsem vyrazil na dovolenou s naší byčí partou. Parta má 6 členů, kteří jsou narozeni v rozmezí jednoho týdne na počátku května 2009 čili ve znamení býk. Akce se nemohl zúčastnit Štepánek, který musel mamce pomáhat s novorozenou setřičkou.

Oficiální začátek akce je už ve čtvrtek, ale tvrdé jádro, nebo spíše ti co nemají pracovní povinnosti, si dávají sraz už v úterý večer na naší skřípovské chaloupce.

Ve středu se jedeme podívat do Kružberka na vyhlášený Davidův mlýn a děláme rozehřívací procházku před odjezdem do Jeseníků.

Ve čtvrtek je první zastávkou Bruntálský Aquapark. Odsud rychle na Rejvíz, kde už má parta všech pět pohromadě. Rodiče správně usuzují, že výlet k Mechovému jezírku se nám bude líbit. Zároveň si ale na sebe pletou bič, protože je náročné naši rozjařenou sem a tam pobíhající smečku na dřevěných chodníčcích uhlídat. Malou nehodu mám akorát já. Nakláním se, abych se podíval na kytku. Najednou mě bere balanc. Rodiče slyší jen křik a vidí hýbající se kapradí. Během chvíle jsem vytáhnut zpět na chodník. Jezírko je takové klidné, romantické místo, kde chodí lidé posedět a zrelaxovat.
Netřeba asi říkat, že naším příchodem veškerá pohoda končí. Nevypadá to ale, že by přítomným náš příchod vadil, naopak, docela dobře se baví. Po návratu na Rejvíz nás rodiče hecují k běhání kolem velkého stolu. Je to nejlepší způsob jak nás mít pod kontrolou a v klidu si vychutnávat pivko či kávičku. Ze začátku jim plán vychází, protože kroužíme všichni. Během pár minut, ale kamarádi postupně přecházejí k jiným činnostem a já kroužím sám. Po cca 10 minutách kroužení získávám svou první přezdívku v životě - FOREST.

Přejíždíme do Horní Lipové do domu u Ospalého heligónu, kde budeme pár dní bydlet. Jak říkají www dům nechal vykvést uměnomilec, doktor-klaun Zdeněk Korčián , pro provozování veškerých umění, především umění odpočívat, bavit se i sportovat. Na uvítanou k nám resp. našim rodičům přichází paní Korčiánová s táckem plným Hájkovy slivovice (slivovice+med+?) a vypráví nám o historii tohoto domu.




Působil tady prý jistý pan Šrot, který zde léčil neúspěšně vyléčené pacienty Vency Priessnitze ze sousedního Jeseníku. Jak už jméno léčitele napovídá, byl jeho hlavním medikamentem alkohol. Pacient prý buď přežil a byl zdravý nebo nepřežil. Víc než nějaké povídačky mě však zajímá co je tu pro mě a mé kamarády. Jsem nadšen. Písek, klouzačka, jezírko s rybami, prostorná zahrada s krátce střiženým trávníkem a to hlavní; protékající potok se spoustou kamení. U potoka se spolu s Evelínkou hned uvelebuji, taťka loví kameny a my hážeme a hážeme. I přesto, že nás zítra čeká náročná túra jdu spát až pozdě večer, mám tzv. dovolenkový režim. Ještě mnohem, mnohem později jdou na kutě někteří z tatínků, kteří se rozhodli vyzkoušet léčebné metody pana Šrota.
Ráno je mi při pohledu na taťku jasné, že se Šrotovy léčebné kůry taky zúčastnil. Rozhodně ale nevypadá ani on, ani další dva strejdové, že by byli vyléčení. Mají spíš blíže k druhé kategorii - pacient nepřežil. Na dnešek se moc těším, protože toho máme hodně naslibováno. Od 9 se sliby začínají plnit a jedeme vláčkem do Jeseníku.


Odtud autobusem na Červenohorské sedlo. Pak vadnu a spím. O moc prý ale nepřicházím, protože viditelnost je stejně nic moc. Spím i na dnešním nejvyšším bodě 1423 m vysokém Keprníku, ale byl jsem tu loni v září tak mi to ani moc nevadí.

Viditelnost se postupem času lepší, takže si mí kámoši můžou vychutnat výhledy na Jeseník, Králický Sněžník, Ztracené skály atd. Budím se až před chatou Jiřího na Šeráku a jak už to tak chodí, jsem hodně protivný. Přichází zlatý hřeb. Lanovka z Šeráku na Čerňavu. Lanovka po přestupu pokračuje až na Ramzovou, my však zbytek cesty absolvujeme pěšky. Ceny jízdného jsou totiž šílené. Jak jsme ráno začali tak i končíme a z Ramzové jedem vláčkem zpět do Horní Lipové.
Večer vypadají někteří z rodičů hodně zničeně, né tak my děti. Hrajeme fotbal, kloužeme se, jezdíme na motorkách, prostě paříme. Mezitím tím pravidelně odskakuji k oblíbenému keříku, kde nacvičuji vykonávání malé potřeby. Je to premiéra takže mi ještě s držením pindíka pomáhá maminka.

Ani v sobotu by dle plánu neměly nastat chvíle, kdy se budeme nudit. Autem se přesunujeme ke skalnaté vyhlídce Čertovy kameny tyčící se nad městem Jeseník. Po prudkých schodech a pomocí ocelových lan hned šplháme na vyhlídku. Výhledy jsou nádherné.


Při sestupu dolů nastává můj důležitý životní mezník. Trochu více se nakloním, abych viděl na maminku, která je pod námi a z pusy mi vypadává můj milovaný dudu. Padá do díry ve skále. Rodiče toho hned využívají a při každém zpočátku velmi častém dotazu, kde je dudu říkají „Viktorku dudu není spadl do dírky“. Já jsem v tzv. opakovacím období, takže na to jen reaguji slovy „dudu špadl do dílky“. Jo a vůbec přitom nebrečím. Uvědomuji si totiž, že jsem byl dodnes posledním z party, který dudlík nosil. Rodiče dostávají rady od zkušených rodičů mých kamarádů a úkol pro ně zní jasně : nesmí vyměknout. Z Čertových kamenů je to 1km do pořádného kopce k rozhledně Zlatý chlum.


Za námahu jsme opět odměněni nádhernými výhledy. Vracíme se zpět a jede se relaxovat do lázní Jeseník. V lázeňském parku byl vybudován unikátní Balneopark. Je to v podstatě uměle vybudovaný potok s ledovou vodou, který protéká jednotlivými stanovišti s přírodními procedurami Venci Priessnitze.


Jsme svlečení donaha, abychom se mohli bez zábran věnovat vodním radovánkám. Nejdříve přichází vodorovné trysky, pak bazének s akupresurou, bazénky na ponořování rukou a vše konční drkotáním zubů a násilným odvlečením s patřičným zvukovým doprovodem.

Neděle je dnem odjezdu. Plníme auta a loučíme se z Korčiánovýma, kteří se o nás po celou dobu perfektně starali.


Cestou domů zastavujeme v Karlově studánce, odkud jdeme oblíbenou klasiku údolím Bílé Opavy na Ovčárnu. Tečku za báječnou dovolenou dělá návštěva bruntálského aquaparku.

Vikiho občasník - no to si snad dělají prdel

Zrovna příští týden vyrážím s vozíkem na dovolenou. Jestli si někdo myslí, že mě výše uvedený článek od jízdy ve vozíku odradí, tak to je na velkém omylu. A pokud mě někdo zastaví a bude dělat problémy, tak se na jeho hlavu snese sprcha těch nejsprostějších slov co znám.