šela: pro triatlonisty je září, kdy je po sezóně, ideální období pro vyzkoušení něčeho nového. Loni jsme Standou Najvertem absolvovali B7, kterou jsme museli letos kvůli oslavám (díky bohu;-) odhlásit. Standa se rozhodl, že jako náplast, zkusí uběhnout Ostravský maratón. Ještě sice nikdy předtím neběžel ani půlmaraton no, ale na co nějaké mezistupně, že? S našim říďou absolvoval pár delších výběhů. Jak říďa, tak data z Garminu prognózovala, že by to Standa pod onu hranici mohl dát. A taky že dal. 2,54,39 je skvělá premiéra. Soupeři se ale nemusí bát, protože to zároveň byla i Standova maratónská derniéra. Dle jeho slov totiž ještě nikdy během závodu nezažil takovou nudu.
Já jsem se na stará kolena rozhodl, že se naučím lépe zvládat jízdu na biku v terénu. Proto ve slunečném poledni stojím na startu Mlýnice. No na startu se ani říct nedá, protože od startovní čáry jsem dost daleko. Stojím, odhadem asi v poslední pětině více než tisícihlavého davu. Start … stojím dál. Po dvou minutách projíždím startovní čáru. Po dalších 300m zase stop. Na úzkou silnici kudy dav projíždí vjel nějaký „dobrák“ autem, takže se tvoří špunt. Nezbývá než dolů z kola a jít. Je téměř 5 min od startovního výstřelu a závod konečně začíná. Je sice nutné se neustále proplétat davem stylem brzda – plyn, ale baví mě to, protože je to směrem kupředu. Oblaka prachu se víří, ale to nás kluky z OVY nemůže rozhodit. Po nějakých 20km pozoruji, že pomalu ubývá batůžků a chlupatých noh a že získávání skalpů už není tak jednoduché. V necelé půlce závodu se vracíme zpět do areálu a projíždíme opět startovní bránou. Kousek za ní je dřevěný skokánek, který někdo skáče většina, však objíždí. Běsnící dav přihlížejících manipuluje mou myslí natolik, že na něj najíždím a skáču. Dopadám samozřejmě blbě – na přední kolo. Jen za pomoci štěstí a hlasitého p—o vole se mi to daří ustát ( v cíli se dozvídám, že dost lidí takové štěstí nemělo). Pak začíná to čem všichni básní. Možná km kopec jako kráva. Šup tam večerníčka a jedu. Dav se před námi rozevírá jako na TdF, všichni řvou, bubeníci bubnují, no prostě něco úžasného.
Na konci kopce je mezičas, kde projíždím jako 248. Odsuď už se dopředu posunuji jen ve stoupáních v sjezdech už naopak někteří lítají kolem mě. Pár km před cílem je dlouhý šotolinový sjezd. V jedné zatáčce to nezvládám a kolo je najednou nade mnou. Stelu si v příkopě, kolo o kus dál. Přibíhající pořadatelé řvou, ať se nehýbu, což ze začátku činím, protože nevím, která bije. Pak se asi „stokrát“ zeptají (což jim samo nemám za zlé) jestli jsem OK. Sedám na kolo pokračuji do cíle. Cože až 194 místo? K nakouknutí do první 100 mě holt čeká ještě hodně práce (a asi i pádů).
Organizaci závodu nemůžu s ostatními bikovými akcemi moc srovnávat, ale přesto
zhodnotím. Startovné 500 Kč je u MTB maratónů asi běžné. Jak jsem viděl tu masu přihlášených, tak jsem měl trochu obavy. Nenaplnily se. Parkování bez problémů, prezentace blesková, závody pro děti, hrací stan pro nejmenší, mytí kol po závodě, sebe jsem myl v Odře, takže sprchy nehodnotím. Jídlo po závodě je kapitola sama pro sebe. Nejradši bych si dal vše - buchtičky z krémem, sladké knedlíky, bolognské špagety i rizoto. Po exhibici Pepy Dresslera, který m.j. předvedl jak se má správně skákat přes skokánek, co byl v závodě jsme se přesunuli řádit do Heiparku v Tošovicích, čímž tombolu také nehodnotím.
P.S. při nedělním výletě zjišťuji, že mám na týlu ruplou přilbu. Je to už podruhé, co mi tato ochranná pomůcka pomohla. Proto doporučuji ji s sebou vozit (na hlavě).
výsledky
