sobota 30. srpna 2014
neděle 24. srpna 2014
Vikiho občasník - víkend v Jeseníkách
Hlavní důvod
víkendu v Jeseníkách je mamčina účast na Jesenickém půlmaratonu.
V pátek
cestou do Karlova nemůžeme vynechat náš nej aquoš v Bruntále. V podvečer
máme v plánu zařádit ve funparku Kopřivná
, ale několikanásobný přívalový liják nám to znemožňuje. Sedíme tedy nakonec v hospůdce s rodinou pana říďi
Libora a jsme rádi, že nejsme dle původního plánu ubytováni na karlovském
veřejném tábořišti.V sobotu brzy ráno vyráží maminka směr Skřítek, kde má prezenci k závodu a odkud bude busem převezena na start na Červenohorské sedlo.
Já s taťkou
jedu busem na Hvězdu a dál už po svých. Údolí Bílé Opavy se neochodí, dnes je tu tím,
že vycházíme už kole deváté málo lidí.
Jakmile jsme nad údolím cca 1,5km od
Ovčárny začíná panika, nestihneme průběh maminky. Nasedám na svého mezka. Ostruhami
a povzbuzujícími řečmi ho ženu kupředu.
Kousek pod Ovčárnou na slézám vlastní žádost z jeho hřbetu. Na dotaz proč jsme taky nahoru nejeli
autobusem jako ty davy co tu jsou, dostávám jako vždy dlouhou odpověď neboli krátkou přednášku, kterou bych shrnul
slovy „ my přece nejsme žádné másla“. Naše propočty byly chybné, nebo tempo
příliš rychlé, protože právě probíhá první muž závodu strejda Radim Kasa a to
znamená, že na maminku si ještě chvilku počkáme. Hned naproti závoďácké občerstvovačce je bufet,
kde si dáváme zelňačku. A už je tady maminka. Člověk by řekl, že v takovém
náročném závodě přiběhne se zkřivenou hubou, ale není tomu tak. Je vysmátá a dobrá
zpráva je, že se koleno, které ji v týdnu začalo trápit, nezvětšuje.
Pokračujeme
dál směr Praděd, naproti maratóncům, kteří vybíhali z Ramzové. K vrcholu
nejdeme úplně standartní cestou proto se s čelem závodu, kde měl
být i strejda Libor míjíme.
Po chvíli lehára půjčujeme kolobku a fičíme na
Ovčárnu.
Kurňa na parkovišti právě startuje bus směr Hvězda. Stovka těsně nad
10s a máme ho. A koho to nevidíme v hospodě na Hvězdě. Sedí tu čelo
závodu. Strejda Libor je DNF. Dnes si to ve funparku Kopřivná konečně užijememe
. Chvíli skákací hrad, chvíli trampošky a hup na letní tubing (jízda na pneumatice korytem). První jízda je
v poho, při druhé začíná pršet, dráha brutálně zrychluje, že z ní málem
vylítáváme ven. Při třetí jízdě i přes mohutné brždění při dojezdu rozrážíme parkoviště
pneumatik a posíláme k zemi obsluhujícího mladíka. Začíná slejvák a
prcháme do hospody. Vrací se spokojená mamka. Večer v hospodě rozebíráme
se strejdou říďou příčiny DNF.
V neděli
jdeme na výlet z Karlova do Nové
vsi, kde letos otevřeli krásnou rozhlednu. Oběd dáváme ve stylové hospůdce pod
rozhlednou a hurá do slaných vod bruntálských. středa 20. srpna 2014
Vikiho občasník - expedice Těšínské Beskydy
Po Slezském
maratónu a dvou nocích v kempu v Dolní Lomné se přesunujeme do
Bystřice, kde vlakem přijíždí děda s babi. Nejdříve koupačka
v místním bazénu, poté přejezd do
výchozího bodu naší expedice Hluchové – Kobilisek.
Okraj louky pod polským kopcem Kobyla vypadá ideálně. V noci se mi spací plácek zase tak ideální nezdá, protože s taťkou několikrát sjíždíme ke vchodu stanu a musíme se drápat nahoru. Děda si vybral dobře a spokojeně si chrápe.
Po cca 1,5
km prudkém výšvihu na Filipku se loučíme s babi a maminkou a dál už
pokračujeme ve složení já, taťka, děda,
ovečka, brumík, čmelda a býček.
Přecházíme Čupel, Konihlavu, prudkému stoupání
na Velký Stožek se vyhýbáme elegantní zkratkou po vrstevnici a jsme na hranici s Polskem na Malém
Stožku.
Romantický podvečer si užíváme v dřevěnce
Cieslarovka, kde si dáváme Žurek, výbornou kyselicu bez zelí zato ale
s hromadou brambor a klobásou. Sedí se fajn, ale je třeba hledat, kde dnes
složíme hlavu.
Okraj louky pod polským kopcem Kobyla vypadá ideálně. V noci se mi spací plácek zase tak ideální nezdá, protože s taťkou několikrát sjíždíme ke vchodu stanu a musíme se drápat nahoru. Děda si vybral dobře a spokojeně si chrápe.
Ráno mám na
snídani místo klasického banánového koktejlu koktejl banánovo – borůvkový, mňam. Dlouhým klesáním
sestupujeme do moc hezkého městečka Wisly. Zde nás čeká zlatý hřeb našeho
putování, Aquapark.
Když
vcházíme do luxusního čtyřhvězdičkového hotelu Golobiewsky nechce furt děda
věřit, že by tu pro nás mohlo být nějaké koupání v únosných cenových
relacích. Přestože je na první pohled
zřejmé, že se zde asi neubytujem jsou děvčata na recepci ochotná a
do šatny nám uschovávají naše obrovské batohy. Aquoš je skvělý. Blbneme na
tobogánech, ve vlnách v obrovských aromatických vířivkách s pěnou,
děda testuje sauny.
Vymydlení a
zrelaxovaní sedáme na autobus směr Ustroň Polana. Lanovkou vyjíždíme cca 1,5 km
pod Čantoryji. Na horní stanici vládne byznys, spousta divných lidí, hranolky,
hamburgry, prostě jako všude, kde vede lanovka. Poslední zloté utrácíme za pár jízd na bobové dráze a
vyrážíme na Čantoryji těšíc se na
pořádnou večeři.
Horská chata 500m od
vrcholu bohužel nabízí pouze předražený smažák či řízek s hranolkama na
plastovém podnosu s plastovým příborem. Hlad je sviňa proto do toho
sračkolu jdeme. Zklamání s jídla nám několikrát vynahrazuje místečko
k noclehu, které nacházíme na louce kousek nad beskydským sedlem.
Zatímco děda už v osm zabírá, já s taťkou až do tmy ze stanu
pozoruji jak postupně rozsvěcují světla
ve Wisle, kterou máme jako na dlani.
Ráno
scházíme do beskydského sedla. Po dalších pár km stoupání jsme na Velkém
Sošově, odkud už nás čeká pouze padák do údolí. Taťka odbíhá pro 2km vzdálené
auto. Obloha se zatahuje, začíná hřmět.
V okamžiku, kdy naskakujeme do auta se spouští liják. Náš dnešní cíl Javorový je v mlze, lije a
lije. Měníme plány. Jedeme se vyhřát do
aquoše na Olešnou a hurá domů za maminkou do teplé postýlky.
sobota 16. srpna 2014
Slezský maratón
Po startu, který kvůli družnému rozhovoru registrujeme až potom co na nás zezadu začíná tlačit dav se první dva km po chatu Polana běží na pohodu a v hovoru se pokračuje. Pak stojka do terénu, loučím se s kluky a ubírám plyn. Až na Kozubovou si ty, s kterými bych chtěl dnes bojovat o pozice držím na dohled. Hned v prvním stoupání se na sólo závod vydává pozdější vítěz H. Zemaník. V nekonečném seběhu na Košařiska jsem předbíhán soupeři, od kterých bych to nečekal. Standova skupina se vzdaluje, bolí mě stehna. V druhém stoupání pod Ostrým se dotahuji na Standovu skupinu a na kopci společně občerstvujeme. Třetí kopec Kalužný se cítím velmi dobře tak proč to nezkusit. V půlce kopce míjím dosud třetího Kasu. Na kopci po serpentině vidím, že smečka vlčáků je nedaleko za mnou a o třetí stupínek bedny bude boj. V posledním kopci už se tak skvěle necítím. Na Kamenitém mě nakopává moralní injekce rodiny i přesto se však třetí flek nedaří udržet. Kousek před vrcholem Kozubové jsem předběhnut V. Otevřelem. V prudkém seběhu ho ztrácím z dohledu. Bláhový si myslím, že si poslední dva km mírného klesání od chaty Polana do cíle užiju. Najednou se za mnou objevuje mladík Holoubek a hned za ním Standa. Začíná úprk jako by právě odstartoval závod na 10km. Stojí mi to za to se tak dřít kvůli bramborám?
neděle 3. srpna 2014
Vikiho občasník - skalní města II
Po loňsku nám zůstaly v oblasti broumovského výběžku
nevyřízené účty v podobě několika nenavštívených skalních měst. Vracíme
se na stejné místo do kempu Kamenec v Teplicích n.Metují. Letos s námi jede i má skorosestra
Evelínka.
Navštěvujeme nejprve Kočičí skály, menšího, ale taky
krásného a turisty ještě méně navštěvovaného souseda Ostaše.
Po příjezdu Honzíka se stáváme vládci, kempu. I když se
snaží prosadit t.č. zde sídlící ruskojazyčná mafie, všechny strategické statky (pískoviště,
domeček, trampolína) jsou pod kontrolou našeho gangu.
S Honzíkem a
Evelínkou nelegálně překračuji hranice
(pasy zůstaly doma) s Polskem za účelem
návštěvy Velké Hejšoviny. Kdesi jsem
četl, že je toto místo pro Poláky něco jako Adršpach a Prachovské dohromady
tzn. ať při návštěvě nepočítáme, že tu
budeme sami. Po zaparkování si to
v davu hrneme kolem stánků se vším možným ke vstupu do skal. Vyhlašujeme
soutěž „udělej fotku bez Poláka“. Po mnoha schodech u turistické
chaty na skále platíme vstupné a vcházíme do labyrintu s několika
vyhlídkami. Postupně se dav rozptyluje,
takže je nakonec fotek bez Poláka dost. I přes zmíněné davy určitě
doporučuji toto místo navštívit jenom bych volil podvečer nebo mimo sezónu,
nebo když budou hrát Poláci finále MS ve fotbale.
Další den je v plánu dobývání hradů. Při stoupání na Adršpach se ani nechce
věřit, že cca 1km odsud panuje turistické peklo, davy lidí, auta,
autobusy, suvenýry, hranolky, prostě byznys. Tady vládne absolutní klid.
I přesto, že Hrad Skály jsme dali loni dvakrát není to letos nuda.
Krátký výšvih po žebřících mezi skalami s parádní vyhlídkou na
vrcholu, to se prostě neochodí.
Kolečko Broumovskými
stěnami jsme loni absolvovali za
velkého vedra, letos naopak prší. Ze
Supího hnízda je kvůli mlze vidět prd, ale schovat zde poklad hodní skřítci
nezapomněli. Letos je na rozdíl od loňska otevřená nádherná hospoda Hvězda,
postavená ve švýcarském stylu stojící na skalním bloku. Kvůli psímu počasí tu není jako obvykle
narváno, naopak jsme tu ze začátku úplně sami a velmi vtipný vrchní - majitel
se nám naplno věnuje. Jídelní lístek tu májí dokonce i v Tibetštině.
Po gulášku se sjíždíme usušit do
Broumova, kde v hale místní textilky probíhá interaktivní výstava Play.
Výlet do teplických skal je ve znamení hledání indícií,
které jsou klíčem k vyluštění hesla potřebného k získání
pokladu. Pozn. rodiče: ten poklad je dobrý nápad provozovatele. Ani jednou během
náročné 6 km trasy od špuntů neslyším „a kdy už tam budem?“ nebo „mě bolí
nožičky“. Nejvíce se mi tradičně líbí dobývání hradu Střmen. Za vyluštěné heslo každý z nás získává měšec čokoládových zlaťáků.
Poslední den je na programu Ostaš. I přesto, že bych měl
cestu z loňska znát, nebýt turistické značky, určitě bych se ve skalním bludišti
beznadějně ztratil. Po dobrém obědě a siestě se přesunujeme pod hrad Skály,
abychom tu krásu ukázali i zbytku party.
Poslední večer je na programu stezka odvahy. Nechci hrát machra, ale skoro vůbec se
nebojím. Na stezku značenou
svíčkami nejprve vyráží Áda s Evičkou a vše zvládají bez
sebemenšího náznaku strachu. Mezitím si Evelínka uvědomuje co vše se může na
takové stezce udát a propadá v paniku. No musím sportovně uznat, že pohled na Evelínku mi moc nepřidává a
varianta, že bych šel s ní nebo Honzíkem padá. Honzík taky není úplně v poho a tak si bere na jištění
zezadu svou mamku. Kopíruji Honzíka a
beru si pro jistotu mamku taky. Od skřítka, který je asi třikrát větší než já,
získávám za písničku odměnu. Stezku
nakonec dává spolu s maminkou a Malvínkou i Evelínka. Shodujeme se, že to
byla brnkačka, a že příště jdeme sami.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)