Důvod proč na tomto MS nehráli naši jasně popisuje Pokáč ve své písní.
" Ten kdo má morální zasady,
nikdy nemohl by hrát tady,
Proto respekt České reprezentaci,
že schválně vypadla už v kvalifikaci. "
Brácha byl i přesto tak našeným divákem a fanouškem, že jsem ho musela zvěčnit. Komu fandil je z obrázků předpokládám zřejmé 😉
Mám štěstí, že chodím do školky, kde máme akční paní učitelky. Akce střídá akci a s Hospalínem jsme si to párádně užili.
Letos jsme změnili cíl na srub u Kamenné chaty. Druhou změnou bylo, že jsme nechali plecháče doma a jeli nejprve vlakem do Jablunkova a pak busem do Horní Lomné. Výpravu zahajujeme koulovačkou, páč radost z prvního sněhu je veliká. Ve sněhu po kolena mimo turistické značky stoupáme na Muřínkův vrch. Cestou je pár samot, kde mají ve vyběhu koníky a kravky. Na Muřínkově vrchu ještě doutná oheň, tož mu trošku pomáháme a děláme pauzu. I tak je ale po chvilce celkem kosa a musíme dál, tentokrát už po značce. Velký Polom je místo s magickou atmosférou. Nechali tam totiž osudu kůrovcem sežrané stromy, což není obvyklé, ale je to svým způsobem krásné, obvlášť když je to umocněno mlhou. Z Polomu už jen mírný sjezdík k chatě. U chaty si naplno užíváme sněhu. Taťka se strejdou Márou nám staví veliké iglů, čímž se částečně vyhýbají smršti Tatranského čaje, probíhající uvnitř chaty. Padá tma a my malí se přesunujeme do dětského koutku chaty. Taťkové se účastní soutěže o nej guláš. Né že by něco kuchtili, jen ochutnávají a hodnotí z deseti gulášů, které přinesli soutěžící. Nechybí ani stezka odvahy. Yety zanechal boby hluboko v lese a pokračoval na Velký Polom. Naším úkolem je mu z nich štípnout sněhové koule. Já s Julčou to zvládáme v poho, kluci tak úplně né 😱 . Když pak u chaty sněhové koule půlíme je uvnitř každé z nich kinder vajíčko. Večer je fotbalový zápas Francie na MS, který jejich velký fanda Viki, Péťa a ještě "pojízdní" tatínci sledují v hospodě na iPadu. Později večer už jsme všichni na srubu, kde divoký večírek pokračuje.
Ráno divně vypadající tatínci chaoticky pobíhají po srubu, hledají věci a balí. Nakonec všichni hledají mobil strejdy Kapise, nikoliv uvnitř, ale venku ve sněhu. Bohužel se ho najít nedaří a tak velíme k ústupu do Mostů u Jablunkova na vlak.
P.S. mobil strejdy se nakonec po několika týdnech našel. Strejda si vzal v práci volno a udělal si výlet na chatu. A světe div se, mobil ve sněhu přežil a funguje, čili má teď strejda služební mobily dva 😝
Už nejsem malé děcko, tak už trochu vím jak to chodí a proč je ten anděl tak podobný bráchovi. Ale jsou mezi námi i malí takže pššš 🤫.
Naši si říkají "neběžela už někdy nějaký závod?", když vidí jak si zkušeně stoupám na vnitřní stranu oválu. Jsem kus baby, takže mezi vesměs školačkama prvačkama ani nejde poznat, že jsem jen školkař. Poznat to nejde ani v první polovině 300m okruhu, kdy před zbytkem startovního pole o parník vedu. Rodiče na to z povzdálí koukají "jako Bulhar do mlátičky" řečeno slovy klasika. V druhém okruhu se projevuje má nezkušenost a holky atletky si mě mažou na chleba. Dobíhám totálně vyplivnutá na třetím místě. Příště si asi vezmu k srdci radu, že mám začít v klidu a ke konci zrychlovat. Ale radu, že je jedno, která doběhnu, hlavně ať si to užiju to si tedy k srdci nevezmu 😈 . Příště už snad nebude chybět parťačka Johanka a spolu jim ukážeme jak běhají holky z MŠ B.Němcové Unicorns 😆
Kamarádka Johanka mě pozvala na oslavu narozenin. Žel bohu se koná v termínu, kdy budu na akci "po stopách yetiho". Proto vymýšlíme náhradní plán s překvapením. V neděli dopo zvoníme u nic netušící Johi a jedeme směr Dolní Vítkovice. Přibíráme i její starší sestřičku Kačku, aby jí to nebylo líto. Vzali bychom i jejich tři brášky, ale na to už nemáme kapacitu 😜 Trampolíny a prolézačky na několika patrech potěší každé (nejen) dítě, takže nehrozí, že by člověk s tímto dárkem netrefil do černého. Hodinu a půl intezívně řádíme. Nakonec posezení v přilehlé kavárně a hurá domů na oběd.
11.6. Heroes race - Hradec n. Moravicí
Srdcovka v nádherné přírodě. Start s 25 kg batohem, takže jsem ze začátku v hloubi pole. Už po pár překážkách v úvodním kilometru zůstaváme vepředu sami s Márou a říkáme si "že by to bylo dnes až tak zadarmo?" . Padám z překážky ( dvě zdi proti sobě ) dělám 20 angličáků a Mára mizí. Na třetím km však přichází Márovo neoblíbené a hlavně předlouhé stoupání korytem vyschlého potoka. Mažu si ho na chleba a mizím. Překážky jdou jako po másle. Jakmile odhazuji kládu pod Kalvárií a vidím, že Mára ještě nedorazil, přepínám do kochacího módu, protože to bych musel být na zbývajícícjh překážkách totálně out, abych byl ještě dostižen. Bohužel nedávám vysokou zeď před cílem, ale i přes 20 anglánů je rezerva dostatečná a můžu si užít cílovou rovinku ruku v ruce s Vikim a Valinkou. Z výsledků pak vidím, že na druhém místě nakonec není Mára, ale Ivoš Vrba startující z druhé vlny. Holt kochání příště nebrat, ale tvrdě až do konce. No ale upřímně musím říct, že letošní konkurence nebyla jako loni, kdy ocr fosílie neměla šanci.
13.8. Maj day - Vendryně
Závod dvojic, náročný kopcovitý terén, pestré překážky, plavčo v popílkovém sračkovém jezeře, řeka Olza, hodně baga a letos dokonce i sníh. S kým jiným než Márou si na startu nazouváme jedny běžky a společně ukrajujeme první metry závodu. Hned na to skok do kontejneru s vodou a potápění pro hokejové puky. Některé překážky mají fakt vymazlené. Na té vědomostní to Máro zachraňuje, já bych šel na anglány. V běhu do kopce se to snažím vylepšit tím, že Máru před sebou lehce tlačím ( kvůli následkům zranění může Mára trénovat běh jen minimálně). V cíli jsme stejně jako loni druzí. Necelé tři minutky za kluky z Edgaru a 7 minut před třetím. Jsme vlakem, vyhlášení za několik hodin, pivo od Koníčka na čepu ... no to bude dnes ještě zajímavé. A taky, že ano. Když se druhý den probouzím na gauči u Máry v obýváku, bolí nejen svaly rozsekané závodem.
3.12. Taxis Gladiátor race - Pardubice
Neděle před závodem. Hlava bolí jak střep. Že by kocovina z pátečního ( chata pod Suchým ) a sobotního ( chata pod Chlebom ) večírku? Nikoliv. Opět ucpané "oblíbené" vedlejší dutiny. V pondělí z práce už nejedu na kole, v úterý dokonce cestuji potupně autem. Nasazuji všechny doufám povolené prostředky: zázvor, tymián, stoptusin, sinupred, nasivin, paralen. V pátek můj kouč Viki vyhodnocuje, že vypadám dobře, tak se jede. Noc před závodem pokrývá pardubické dostihové závodiště sníh. Startuje se po 12ks z boxů pro koně, prostě jako při pardubické. Na Nasivin, který si chci před startem stříknout do rypáku, abych zlepšil průchodnost dutin, samozřejmě zapomínám. Jdu cca v sedmé vlně. Běží se mi pocitově celkem fajn, ze dvou překážek padám ( uklouznutí ) za což musím udělat trestné kolečko ( běh po čtyřech a žabáky) . Nejtěžší je pro mě překážka kdy musím táhnout oranicí kovovou bránu co se používá za traktor. Při mé tělesné konstituci je to masakr. Největší botu dělám na své parádní disciplíně chůdách. Propadají se do měkké země a navíc jsou namrzlé, takže opakovaně padám a vracím se tvrdohlavě furt na start a zkouším znova. Po pátém pokusu jdu stejně na trestné kolo ( káčáky ) a nechávám tak na této překážce zbytečné 3 minuty. V cíli je z toho až 22.místo (3.v kat). To Mára je dnes jiná liga. Celkově bere brambory ( 2.v kat.).
