Oderská mlýnice

šela: pro triatlonisty je září, kdy je po sezóně, ideální období pro vyzkoušení něčeho nového. Loni jsme Standou Najvertem absolvovali B7, kterou jsme museli letos kvůli oslavám (díky bohu;-) odhlásit. Standa se rozhodl, že jako náplast, zkusí uběhnout Ostravský maratón. Ještě sice nikdy předtím neběžel ani půlmaraton no, ale na co nějaké mezistupně, že? S našim říďou absolvoval pár delších výběhů. Jak říďa, tak data z Garminu prognózovala, že by to Standa pod onu hranici mohl dát. A taky že dal. 2,54,39 je skvělá premiéra. Soupeři se ale nemusí bát, protože to zároveň byla i Standova maratónská derniéra. Dle jeho slov totiž ještě nikdy během závodu nezažil takovou nudu.

Já jsem se na stará kolena rozhodl, že se naučím lépe zvládat jízdu na biku v terénu. Proto ve slunečném poledni stojím na startu Mlýnice. No na startu se ani říct nedá, protože od startovní čáry jsem dost daleko. Stojím, odhadem asi v poslední pětině více než tisícihlavého davu. Start … stojím dál. Po dvou minutách projíždím startovní čáru. Po dalších 300m zase stop. Na úzkou silnici kudy dav projíždí vjel nějaký „dobrák“ autem, takže se tvoří špunt. Nezbývá než dolů z kola a jít. Je téměř 5 min od startovního výstřelu a závod konečně začíná. Je sice nutné se neustále proplétat davem stylem brzda – plyn, ale baví mě to, protože je to směrem kupředu. Oblaka prachu se víří, ale to nás kluky z OVY nemůže rozhodit. Po nějakých 20km pozoruji, že pomalu ubývá batůžků a chlupatých noh a že získávání skalpů už není tak jednoduché. V necelé půlce závodu se vracíme zpět do areálu a projíždíme opět startovní bránou. Kousek za ní je dřevěný skokánek, který někdo skáče většina, však objíždí. Běsnící dav přihlížejících manipuluje mou myslí natolik, že na něj najíždím a skáču. Dopadám samozřejmě blbě – na přední kolo. Jen za pomoci štěstí a hlasitého p—o vole se mi to daří ustát ( v cíli se dozvídám, že dost lidí takové štěstí nemělo). Pak začíná to čem všichni básní. Možná km kopec jako kráva. Šup tam večerníčka a jedu. Dav se před námi rozevírá jako na TdF, všichni řvou, bubeníci bubnují, no prostě něco úžasného.



Na konci kopce je mezičas, kde projíždím jako 248. Odsuď už se dopředu posunuji jen ve stoupáních v sjezdech už naopak někteří lítají kolem mě. Pár km před cílem je dlouhý šotolinový sjezd. V jedné zatáčce to nezvládám a kolo je najednou nade mnou. Stelu si v příkopě, kolo o kus dál. Přibíhající pořadatelé řvou, ať se nehýbu, což ze začátku činím, protože nevím, která bije. Pak se asi „stokrát“ zeptají (což jim samo nemám za zlé) jestli jsem OK. Sedám na kolo pokračuji do cíle. Cože až 194 místo? K nakouknutí do první 100 mě holt čeká ještě hodně práce (a asi i pádů).

Organizaci závodu nemůžu s ostatními bikovými akcemi moc srovnávat, ale přesto
zhodnotím. Startovné 500 Kč je u MTB maratónů asi běžné. Jak jsem viděl tu masu přihlášených, tak jsem měl trochu obavy. Nenaplnily se. Parkování bez problémů, prezentace blesková, závody pro děti, hrací stan pro nejmenší, mytí kol po závodě, sebe jsem myl v Odře, takže sprchy nehodnotím. Jídlo po závodě je kapitola sama pro sebe. Nejradši bych si dal vše - buchtičky z krémem, sladké knedlíky, bolognské špagety i rizoto. Po exhibici Pepy Dresslera, který m.j. předvedl jak se má správně skákat přes skokánek, co byl v závodě jsme se přesunuli řádit do Heiparku v Tošovicích, čímž tombolu také nehodnotím.

P.S. při nedělním výletě zjišťuji, že mám na týlu ruplou přilbu. Je to už podruhé, co mi tato ochranná pomůcka pomohla. Proto doporučuji ji s sebou vozit (na hlavě).

výsledky

Vikiho občasník - Velké Karlovice

Babí léto pokračuje takže, ještě nevěšíme kola na hřebík a rozhodujeme se strávit prodloužený víkend ve Velkých Karlovicích.

V pátek ihned po příjezdu jdu s taťkou udělat průzkum okolí. Pár desítek metrů od penzionu začínají dřevěné schody. Vedou k nádherné stylové hospodě Kyčerka. Mě zajímá trampolína, taťka okukuje jídelní lístek … Plzeň za 29 … o večerním programu je rozhodnuto. Únava se začíná hlásit, tak šup do vozíku a jedeme na výlet. Po pár km rovinatém rozjezdu údolím Vsetínské Bečvy začíná dlouhý výšlap na hřeben Třeštík – Soláň.



Odsud jsou krásné výhledy. Na jednu stranu na všechny hlavní kopce Beskyd, na druhou Javorníky. Terén hřebenovky občas trochu komplikovanější ( kameny, bahno ), ale má odpružená kára vše v klidu zvládá. Jeden rozjezd na kamení bohužel nezvládá maminka. Slyším za sebou jen výkřik a vidím mamku válející po zemi.







Delší pauzu děláme na Soláni, kde mají trampolínu. Jediné omezení je tam 100kg, takže na ní můžu blbnout i s taťkou. Hudební kulisu nám k tomu dělá chlapík s harmonikou a jeho zpívající parta.



Dlouhým sjezdem se vracíme zpět k penzionu. Hoďku v bazénu, večerníček, losování sazky a vyrážíme ukázat mamince hospůdku, kterou jsme ráno objevili.





Rodiče v klidu večeří a popíjejí. Klid mají, protože mi vzali s sebou koleje a vláček. Po úvaze našich co do mě dostat vítězí šťouchané brambory, které nám ochotná obsluha trochu ředí s mlékem, aby to vypadalo jako kaše, kterou mám rád. Brambory ( prý vynikající) končí v taťkově přeplněném břiše. Za svitu měsíce a hvězd se vracíme na základnu.

mapa

V sobotu chceme projet hřebenovku Javorníků Kasárne – Kohútka. Při pohledu do mapy je, ale jasné, že bychom to časově nestíhali, proto taťka běží ráno před snídaní na hřeben prozkoumat zkratku. Ta je pro můj vozík bohužel nesjízdná. Vymýšlíme plán B, přesun autem na hřeben na Kasárne. Tím tak 15km ušetříme, pro auto se ráno zaběhne. Hned po příjezdu nás zaujme horská chata Bačkárka resp. její okolí, kde je toho spoustu nejen pro děti.





Je tady kolotoč, klouzačky, průlezky, trampolína, pískoviště, klec s morčaty a papoušky atd. Hned si to šinu k velké dřevěné Bačkádi s vodou. Pán co ji zrovna přikrývá plachtou říká „musí se to vyčistit, pili tu až do rána, je to plné piva“. V oné kádi jsou totiž kamna, které vodu ohřívají, takže je tu možno sedět přes noc i v zimě. Dále je tu Bačsauna, na střeše chaty jsou lehátka – Bačsolárko. Maminka hned dělá průzkum uvnitř. Přichází nadšená s vizitkou, letáčkem a Bernardem. Lehám do káry a stoupáme na hřebenovku. „Viktorku za chvíli bude rozhledna, už tam budeme“ opakují furt dokola rodiče, aby mě ještě chvilku udrželi. U rozhledny na kopci Stratenec spím jak dřevo. Prý, ale stejně byla taková malinká a šlo s ní vidět v podstatě jen to, co ze země.







Probouzím se pár km za rozhlednou a zjišťuji, že jsme se stali celebritami. Je krásné počasí, proto je na hřebeni celkem dost turistů, z nichž nás někteří hlasitě povzbuzují, někteří si nás fotí, někteří, zřejmě již unavenější jen pronesou „jééé ten se má já chci taky“, na vrcholu jednoho stoupání dostává dokonce taťka napít piva. Těžko říct proč vzbuzujeme takovou pozornost. Možná proto, že tudy asi moc vozíky nejezdí ;-) Přitom terén asi nebude tak hrozný, když to zvládá i naše mamina rozená to „silničářka“. Nuceni tlačit jsme jen ve dvou krátkých úsecích. Kamenné úseky jedeme pomalinku. Časté průjezdy bahnem si doslova užíváme a provázíme hlasitým „ bahnóóó …. ááá je tóóó´“. Na chvíli zastavujeme na dětském hřišti u horské chaty Portáš.



Delší zastávku děláme na Kohútce. Maminka hned spěchá pro zdejší vyhlášenou pochoutku. Borůvkové megaknedle jsou dle slov rodičů fantastické a už je jim prý jasné proč sem kvůli nim jezdí naši kamarádi z Ostravy na kole na otočku (cca 200km vyjížďka ;-). Pokud se nechcete přejíst k prasknutí doporučujeme jednu porci pro dvě osoby. Já i přes přemlouvaní rodičů pochoutce odolávám, takže můžu nepřejezen dovádět na trampolíně.






Po parádním sjezdu do údolí zastavujeme u přírodní nádrže v Karolině, kde m.j. pozorujeme hochy na lyžích, kterak předvádějí akrobatické skoky do vody.





Po příjezdu do penzionu je program jako včera tzn. bazén a pak hospoda Kyčerka. Ta je dnes uvnitř plně obsazena, protože zde hraje cimbálovka. Sedíme na venkovní zahrádce, hudba je hezky slyšet, v pozadí kopce podsvícené zapadajícím sluncem, nad hlavou hvězdy … je nám fajn. Samozřejmě mi to nedá, abych nešel prozkoumat hudebníky resp. jejich nástroje. Stojím na ochozu hospody na židli přisunuté k oknu , za kterým jsou muzikanti. „Veliké houšle“ říkám načež mě taťka opravuje „Viktorku to je basa“. „Baša … baša“ ještě pro jistotu několikrát opakuji, abych si to uložil na harddisk.

mapa

V neděli ráno balíme a přesunujeme se k hotelu Horal, odkud pojedeme k rozhledně Čarták. Vypadá to tu dost honosně, ale nikde žádná klouzačka, průlezka, trampolína :-( Zatímco my z auta vytahujeme zablácená kola a vozík, sladké děti z vedlejšího Volva golfové hole. Zatímco děti odcházejí provozovat svůj oblíbený sport (no spíš hru než sport ;-) na přilehlá hřiště, odsud rychle prcháme blbnout k potoku. Před ulehnutím mě rodiče jako obvykle lákají „pojď Viktorku čůrat ke stromečku, tatínek jde taky“. Tak si taťkou čůráme (on zatím dál a déle) . Po ukončení mé potřeby okoukávám taťkovo technické provedení a abych mu udělal radost tak říkám „ ty ale klááášně čůůlááš“. Radost mu dělám takovou, že brečí smíchy a říká „ještě, že zrovna čůrám, jinak bych se asi pochcal“. UIehám a stoupáme. Tentokrát nás, ale čeká i jeden kamenitý singletrek, kde musí maminka odložit kolo a být nám nápomocna. Budím se v Makovském průsmyku, odkud už je to jen 3km stoupání k rozhledně. Mamka se opírá do pedálů a prásk. Přehazka visí jen na bovdenu, v bikerské terminologií tzv. urvaný šaltr. Pokračuje k rozhledně pěšky, ale o moc pomalejší , než naše jízda to není, protože po velkých šutrech musíme i my kousek tlačit. Z rozhledny jsou dnes parádní výhledy.



U nedalekého hotelu Sůkenická je pro děti vše co má být vč. trampolíny. Taťka sjíždí pro auto, mamka jí a já skáču. Domů se vracíme přes Frýdlant, což znamená povinnou zastávku na bazéně, kde 80% času trávíme ve vířivce. Hlaďák po bazéně stejně jako min. týden zahání čerstvý chleba z McD-chleba-drive.

mapa

Vikiho občasník - Bílá Beskydy

V rámci outdoorových slavností nabízí hotel Pokrok na Bílé akční cenu a tak podobně jako důchodci beroucí útokem supermarket bereme útokem Beskydy. Byl by hřích zůstat doma, když rosničky navíc hlásí luxusní počasí.
Od Ostravice začíná mlha a mrholení. Na Bílé to samé, hmmm skoro jako vždy to zatím meteorologům nevychází. Hned po příjezdu mě ťuká do oka lanovka a vyrážím směrem k ní. Stojím u dolní stanice a zírám. I přesto, že mám slíbenou jízdu každou chvíli se dotazem „pojeme naho-u?“ ujišťuji, že na to rodiče nezapomněli.
Taťka v rámci MTB závodu spolu s dalšími nadšenci odjíždí do beskydských kopců. Já ulehám, naopak sluníčko vstává a začíná být příjemně teplo. Po probuzení už je na místě kamarádka Evelínka a můžeme společně vyrazit na dětské atrakce. Po spaní jsem zpočátku trochu „rozbitý“ takže mi chvíli trvá, než se dostanu do normálních obrátek. Skáčeme na trampolíně, v nafukovacím hradu, jezdíme pohyblivým chodníkem na kopeček, z kopce si užíváme jízdu na pneumatikách.



A přichází slíbená jízda lanovkou. Původně jsme chtěli dolů sjet na koloběžkách pilotovaných rodiči. Přesto, že jsme s Evelínkou na svůj věk velcí, jsme pořád malí na to, abychom dosáhli na řídítka. Dle paní z půjčovny dosáhnou tak 4-5 leté děti tzn. příští rok určitě pojedem ;-)








Od horní stanice lanovky jdeme po Zbojnické do údolí potoka Smradlavka. Pokračuje kolem Bílé Ostravice, jejíž břehy jsou velmi pěkně upraveny a je zde několik dětských zastavení s prolézkami atd. V hotelu Pokrok koštuji specialitu - cmundu s husími játry, dojídám se špagetami a jdeme do vojenského stanu, kde místo krtečka promítají film, jak pár šílenců s lyžemi na zádech leze na novozélandské velikány, aby pak mohli po skoro kolmých stěnách sjet dolů. Děti a maminky jdou spinkat. Tatínci vyráží prověřit zda-li je pravda, že dnes budou v hospodě čepovat dvanáctku za 15Kč.

V neděli je nádherně už od rána. Po snídani se ukrýváme v příjemném stínu lesa za hotelem Pokrok, kde se nachází skvělá atrakce pro nás vodumilné děti. Potůček je sveden do takové malé přehrady odkud vedou různě propletená dřevěná korýtka. V korýtkách jsou ministavidla, takže se dají vytvářet různé kombinace toku vodu. Na hodinu od nás mají rodiče pokoj. No akorát nás musí semtam přenést, dát vyčůrat, dát napít, zodpovědět nějaký dotaz atd.



Blíží se čas spánku, proto sedáme do auta a kousek přejíždíme na start dnešního cyklovýletu. Proti proudu Černé Ostravice jedeme směr Bílý kříž.






Před Grůní procitám. Z vozíku spolu s pěší turistkou Evelínkou sleduji boj krav o koryto. Nějakou dobu blbneme před hotelem Charbulák a sjíždíme zpět do místa startu.

mapa


Cestou domů nemůžeme vynechat bazén ve Frýdlantě. Tady opět opakovaně skáču do vody. Zpět ke břehu jsem jen lehce přidržován, abych měl snahu vyvíjet plavecké pohyby. Sem tam mě taťka pustí a jdu hned pod vodu. A pak to přichází. Jsem opět puštěn, ale pod vodu hned nejdu. „On plave, on plave“ křičí taťka a já se posunuji směrem dopředu a po pár sekundách bohužel i směrem dolu. Každopádně je mi to započteno jako den, kdy jsem poprvé plaval. Evelínka je úspěšná také, akorát trochu jiným stylem. Odrazí se od schůdků a s hlavou ponořenou do vody plave směr maminka. Za Frýdlantem zastavujeme na odpočívadle, kde stylem McD-drive kupujeme čerstvý chleba, který mi jde k duhu páč mám pobazénového hlaďáka.



Poslední zastávkou je náš známý včelař, u nějž doplňujeme zásoby šlehaného medu a medoviny.

Vikiho občasník - dovolená Slovácko

Čekání na vhodné počasí pro stanování se vyplatilo. Dle předpovědí to bude spíše na válení u vody než na cykloturistiku, my se s tím ale nějak popereme a obojí nějak zkombinujeme.

21.8.

Cestou do kempu Babí hora zastavujeme v Hranicích na koupališti, kde se plácáme až do odpoledních hodin. Kemp je v chatkové oblasti kousek od městečka Hluk. Je v sice retro stylu, ale vše je uklizené, čisté a vypadá to, že to bude oáza klidu a pohody. Stavíme náš rodinný stan. Pomáhám se zabíjením kolíků a nahlas vzpomínám, jak nám loni při průtrži tekl přes předsíňku potok. „Ty jo slyšels ho, on si to pamatuje“ říká udiveně mamka taťkovi. Večer před spaním vůbec nevadí, že musím oželet televizního krtečka, protože ho mám 3x v knižní podobě. I přesto, že je mám prolistované a maminkou odvyprávěné snad tisíckrát, se u toho furt skvěle bavím.

22.8.

Dnes se chystáme na nejvyšší kopec Bílých Karpat. Výlet má být vzdálenostně krátký, profilově náročný a hlavně skoro celý ve stínu lesů. Auto necháváme uprostřed lesa a 4km sjíždíme do vesničky Vápenky, dáváme pauzu ve stylovém penzionu U černého potoka.



Mamka má v plánu, že mi zde dá oběd, to by tu ale nesmělo být jezírko s vodou. Po skoro hoďce v jezírku jsem vytažen. Mamka mě pak s jídlem nahání po různých dětských atrakcích a jídlo postupně mizí. Vyčerpán ulehám do vozíku. Můj vozík doznal další podstatné úpravy. Jelikož jsem trochu moc vyrostl, tak byl problém, když jsem v něm usnul, protože jsem byl zkroucený jak paragraf. Mě to zas až tak nevadilo, ale naši se na to nemohli koukat. V nynější spací úpravě mám sedadlo sklopené do zavazadlového prostoru a ležím jako v postýlce.



Z Vápenek nás čeká cca 10km stoupání na vrchol Velké Javořiny. Já si chráněn sítí proti hmyzu hezky spinkám. Rodiče potí krev a jsou obtěžování hejny much, jako krávy na pastvě. Mamka zkouší repelent, ale nezabírá. Pak přichází na zajímavou věc. Když stoupá rychlostí 6 km/h tak na ni sedá hromada much. Při zvýšení rychlosti na 8 km/h (což v některých úsecích není vůbec lehké) přestávají mouchy stíhat a je klid. Dovolenková cykloturistika se pro rodiče tímto okamžikem mění v docela tvrdý trénink.



Z vrcholu Javořiny kousek sjíždíme k Holubyho chatě, kde se probouzím a chvíli zde pobýváme. Poté zpět přes Javořinu dlouhým sjezdem k autu.

mapa

Odpoledne trávíme na koupališti v Hluku. Začalo mě bavit skákání do hluboké vody. Rodiče těšící se na to, že se budu brouzdat a oni na břehu popíjet a relaxovat, musí na střídačku fungovat a vytahovat mě z vody.

23.8.

Po ranním probuzení mě před stanem čeká překvapení, bazének s vodou. Rodičům se tímto podařilo zabít několik much jednou ranou. V bazénku si bez řečí odbývám čištění zubů a snídani a oni mají klid na přípravu věcí na dnešní výlet.



Auto dnes necháváme v obci Lopeník, abychom dobyli kopec stejného jména. Pod Mikulčiným vrchem děláme obědovou pauzu. Jdu si lehnout a naši bojují s nástrahami trati . Nejdříve je kamenitý sjezd do Lopenického sedla odkud je nutné můj koráb nějakou dobu tlačit do prudkého kopce.



Přes úzkou dřevěnou branku na pastvinu se musí mé vozítko přenést. Cesta dál pokračuje až k rozhledně na Velkém Lopeníku sjízdným terénem. Jakmile otevírám oči, čučím přímo na rozhlednu.



Okamžitě se deru z vozidla ven a rychle po schodech nahoru na „kláášnéé výhledy“. Po nějaké době strávené v příjemném chládku sjíždíme do výhně panující v podhůří a autem spěcháme na koupaliště do Hluku.

mapa


24.8.

Dnes se vydáváme na opačnou stranu od Bílých Karpat do kopců nazývaných Chřiby. V pekelném vedru necháváme auto v obci Buchlovice a bleskem ujíždíme do stínu lesů. První zastávkou jsou malinké, romantické lázně Smraďavka.



Kromě velmi pěkně zrekonstruovaného lázeňského domu a restaurace je zde rybník, který je přizpůsoben pro život vodních ptáků. Jsou tu pro ně ostrůvky, různá zákoutí s rákosím, dřevěné domečky se schůdky apod. takže není divu, že se jim tu líbí a je jich tady požehnaně. „Vůně“ pramenu tekoucího do rybníku mi objasňuje název lázní. Jdu si zdřímnout. Dlouhým stoupáním se parádními lesními cyklostezkami dostáváme až k hradu Buchlov.



Po rychlé prohlídce nádvoří a ještě rychlejší klobáse se vracíme do Buchlovic. Chceme ještě na chvíli zrelaxovat v prý krásném zámeckém parku, ale chtějí za to 40kč/os tak radši sedáme do auta a vracíme se zpět do kempu.

mapa


Dnes koupaliště v Hluku vynecháváme, protože naši správně usoudili, že v mém skákacím období nepotřebuji brouzdaliště s vodotrysky atd., ale bohatě mi postačí bazén v areálu kempu. V bazénu jsme sami a já skáču, skáču, skáču …



Končí to jako obvykle. Jsem s fialovými rty a drkotajícími zuby nedobrovolně odvlečen.

25.8.

Ráno nám nepraží do stanu slunce jako obvykle, ale je kupodivu pod mrakem, takže se rozhodujeme, že cestou domů uděláme cyklo výlet na rozhlednu Brdo v Chřibech. Zanedlouho jsou ale mraky pryč a opět panuje šílené vedro. Měníme plány. Nejprve si jdeme pořádně zaskákat do bazénu v kempu. Cestou domů navštěvujeme rozhlednu Maják ve Starém městě.



Do podvečerních se pak válíme na oblíbeném koupališti v Hranicích.

fotogalerie

Beskydská sedmička 2011

Markét: pokoření Beskydské sedmičky alias beskydské K-2, byl pro mne neskutečný zážitek. Spolu s Evou Skořepovou jsme si závod užily a po celou dobu jsme neztrácely dobrou náladu až na jeden okamžik, ale o tom až později.

Trasa byla vedena přes vrcholy Velký Javorník, Radhošť, Pustevny, Čertův Mlýn, Smrk, Lysá Hora, Travný, Ropice, Velký Javorový, Malý Javorový. Měřila cca 88km s převýšením více jak 5000m stejně jako výstup na K-2.

Přípravu jsme rozhodně nepodcenily, alespoň tu teoretickou :-)) Například podrobný seznam všech věcí, které nám prokáží službu po celou délku trati, jsme vypracovávaly cca 2 týdny, ale vyplatilo se to...nic jsme nezapomněly :-)) Co se týče praktické přípravy, tak jsme společně absolvovaly 1 trénink a to výšlap Ostravice-Smrk-Lysá-Ostravice, jinak byla příprava individuální. Eva vyšlapala během prázdnin pár velehor (mj. Mont Blanc) a ferrat a já mezi triatlony a pobíháním po lese a za Viktorkem, jsem toho sice moc nestihla, ale věřily jsme si, že do cíle dojdeme. Trasa pro kategorii SPORT, do které jsme se přihlásily, byla o cca 4 km delší než trasa HOBBY (z Ropice se scházelo do Řeky a poté opět vzhůru na Velký Javorový).

Náš plán zní jasně, projít trasu SPORT pod 24hodin.
Start ve Frenštátě pod R. má úžasnou atmosféru a ani mě nepřekvapuje, kolik kamarádů či známých se této akce účastní.



Ve 21:00 za doprovodu Karla Loprajze a jeho speciálu se vydáváme svižným pochodem přes město a ostrý start se koná pro nás po cca 15 minutách, kdy procházíme přes koberec, který snímá čipy. Ze začátku se necháváme strhnout davem, zdejší atmosférou, povzbuzujícími fanoušky, ohňostrojem, hudbou a na Javorník doslova letíme.

Na Radhošť už volíme naše standartní tempo, ale ani to nepomáhá a naše těla se začínají ptát: „A spát půjdeme kdy?“ Na to jim odpovídáme pár kofeinovými tabletami a je pokoj ;-)Při sestupu do Ráztoky potkáváme pár borců, kterým závod skončil a za pomoci horské služby jsou sneseni-svezeni dolů, některým holt kotníky nevydržely :-(
Na Ráztoce nás čeká první občerstvovačka a obavy z jejího přeplnění se bohužel naplňují. Když vidíme ty fronty, tak na nás jdou mdloby. Eva na chvíli odbíhá a za chvíli se vrací s vítězným úsměvem, banány, ionťáky a vodou. Dlouho se nezdržujeme a provádíme jen standartní péči o tělo, které se opakuje na každé občerstvovačce tzn. najíst, napít, namazat nohy vazelínou a doplnit do camel bagu vodu a jde se dál.

Další vrcholy na Pustevnách a Čertově Mlýně jdou hladce, až sestup na Čeladnou po neskutečně táhnoucí se asfaltce naše nohy poznamenává. Konečně ale vypínáme čelovky a je nám jen líto, že východ slunce nezažijeme někde na kopečku.

Cestou na Smrk potkáváme lidičky, kteří své tempo očividně přepálily - zvrací, spí podél trasy.

Z Ostravice vycházíme v 10:30 a je nám jasné, že limit být na Ropici do 19:00, který musíme splnit pro trasu SPORT, začíná být pro nás tak tak. Nedá se nic dělat, do 12:30 musíme být na Lysé a žádné dlouhé zdržovačky. Jdeme do toho, motivace je silná a my šlapem a předcházíme kde koho. Úkol splněn, rychle se dáváme do kupy a sestupujeme dolů do Krásné. Když už scházíme poslední sešup setkáváme se s človíčkem, který je naprostou, ale opravdu naprostou kopií Švejka a to nejen podobou, ale také mluveným projevem. Zrovna s Evikem vedeme debatu o takové zajímavosti, proč většinu závodníků trápí zrovna pravé koleno, jež mají ovázané pružným obinadlem. Obinadlo je mj. součástí povinné výbavy B7 a na to Švejk: “Tak to je to pružné obinadlo? A já si vzal takovýto šedý z pryže.“ A my na to: „To jako myslíš škrtidlo? No nějací hadi tu můžou být, to je pravda, ale pružné obinadlo by se Ti v téhle akci hodilo asi více :-))“




Před námi je snad jediný kopec, který ani jedna z nás nezná....Travný. Ještě volám Šelovi, jak se na něj jde a ten mi odpovídá, že to byl jeden z nejkrásnějších a nejpohodovějších vrcholů z minulé B7, ale to nevíme, že minulý rok na něj šli sice také z Krásné, ale jinou trasou. „Ten Aleš snad musí být vyznavačem sado-maso“ nechápeme, když stoupáme do brutálního kopce. A to ještě netušíme, kolik falešných vrcholů tenhle zatracený kopec má. Snad 5x se nám stává, že už vidíme vrchol a za chvíli následuje zklamání, páč tenhle horizontální kopec je prostě prevít.
Při sestupu z Travného na Morávku si stále věříme, že limit dáme. Na jednom malebném paloučku potkáváme 2 borce mající zrovna pauzu. Podle oranžového náramku si je zařazujeme do kategorie SPORT a ptáme se jich, zdali mají také ještě touhu dorazit na Ropici do 19:00 a jít tak celou trasu SPORT. Jeden z borců na to: „ Asi neee...“ pak si potáhne z jointu a s úsměvem dodá: „...anebo jo?“ :-)
Nakonec je pro nás sestup příliš namáhavý, tempo se zpomaluje a my přecházíme na plán „B“ - trasa HOBBY pod 24hodin.

Při výstupu na Ropici cítím obrovskou únavu, ale stále jdu robotím tempem, Eva v tuto chvíli spíše letí – Red bull ji dává křííídla :-))
Na Ropici přicházíme asi v 19:30 a tady nastává okamžik, kdy dobrá nálada končí. Organizátor jménem Ficek na nás a další kolegy z kategorie SPORT huláká, že nás diskvalifikuje, protože jsme nestihli limit do 19:00. Já na to: „To si děláš srandu, že 5 km před cílem, nás diskvalifikuješ, přečti si pravidla! Máme možnost přejít na trasu HOBBY, je to tam přece napsané!“ „Jste arogantní a právě proto vás diskvalifikuji!“ Sedám si na lavičku a řinou se mi slzy z očí, takhle to přece nemůže skončit, jsme na trase více jak 22 hodin, ušly jsme 80km v těžkém terénu a teď nás nějaký trotl diskvalifikuje, protože si nepřečetl pravidla? Nakonec se nám ho podaří přesvědčit, aby zavolal hlavnímu organizátorovi Liborovi Uhrovi a ujasnil si tuhle situaci s ním. Libor dává samozřejmě za pravdu nám, naše karty jsou označeny a my můžeme pokračovat. Ten člověk mě natolik vytáčí, že je únava tatam a do cíle docházíme se svěžím úsměvem :-)




Eva byla dost dobrý parťák a skvěle jsme si závod užily :-) Díky všem za podporu, především taťkovi od Evika, Marovi, našim rodinám, kamarádům, ale i lidičkám na občerstvovačkách či kontrolách....teda kromě pana Ficka :-))
Závod jsme dokončily za 23hodin 35minut a celkově jsme došly jako 387. tým z 678, které došly do cíle. 876 týmů z celkových 1195 dorazilo na Lysou Horu.

PS: Tak teď koukám na výsledkovou listinu a nestačím se divit, jako bonus nám bylo přečteno 9 hodin a to z důvodu, aby ti co byli v kategorii SPORT a šli trasu HOBBY byli odděleni od těch, co zvládli celou trať. Jsem ale v klidu, těch 9 hodin přičetli i Katce Neumannové. Každopádně bych to řešila asi jinak a označila tyto „přeběhlíky“ i jinak než jen přičtením penalizace. To snad musel vymyslet Ficek :-))