Část horkého odpoledne, trávím s mamkou v olomouckém aquaparku. V podvečer vyzvedáváme taťku z triatlonového závodiště a jedeme směr Černá říčka, kde budeme týden obývat penzion patřící VŠB.
11.7.
Černá Říčka – Polubný – Štěpánka – Desná – Špičák – Desná – ČŘ 25km mapa
Ráno to vypadá na opět pekelně horký den. Hned po snídani jsem vložen do Croozeru, připojen k taťkovu kolu a začínáme stoupat; co taky jiného v horách čekat, že? Naši mají zálibu v dobývání rozhleden a já jejich koníček pochopitelně sdílím s nimi. Prvním zářezem je rozhledna Štěpánka nad Kořenovem. Stoupáme k rozhledně po rozpálené asfaltové cestě a míjíme pěší dětský tábor, z jehož řad slyším „jéé ten se má“ „já chci taky svézt“ apod. Posledních 300 m k rozhledně jedeme terénem, 50 m prudký kamenitý úsek jsem ve vozíku přenášen. Na vrcholu je příjemný chládek a co rodiče těší nejvíce je tu písek i s hračkami. Myslí si totiž, že si budu hrát a budou mít chvíli klid. Na písku si ale můžu hrát doma, takže se věnuji zajímavějším věcem a rodiče musí fungovat. Nedlouho po nás doráží k rozhledně i děda s babi, čímž je péče o mě rozdělena na více hlav. Můj nový zápisník dostává první razítko a už stoupáme po schodech rozhledny. Rozhled je páradní, mě však spíše zajímají věci jako jsou schody, zábradlí atd.
Po sešupu do Desné začínáme stoupat na rozhlednu Tanvaldský Špičák. Posledních 1,5 km po rozbité asfaltové silnici je asi náročných, protože z úst mého otce stojícího v pedálech slyším slova jako „očistec“ , no a další ;-) Několikrát sice šněrujeme silnici, ale zvládáme to. Nechápu, proč jsme se místo té dřiny radši nahoru nesvezli lanovkou. A zase je tu pískoviště a k tomu prolézačky a klouzačka. A zase razítko a zase na rozhlednu, zase pěkné výhledy a zase mě zajímají spíše jiné věci. Jakmile jsme zpět u našeho penzionu oznamuje taťka mamce, že ji vzhledem k počasí dá dárek k svátku už dva dny předem. Jůůů bazének. Jakou mám z mamčiného dárku radost všichni přihlížející vzápětí vidí. Vše končí jako obvykle. Za mého zpěvu-řevu jsem z bazénku vytažen, vysušen a převlečen.
12.7.
ČŘ – Polubný – Smědava – Jizerka – údolí Jizery – Harachov – Mumlavské vodopády – Kořenov – ČŘ 50km mapa
Dnes projíždíme srdcem Jizerek parádní šotolinou nad přehradou Souš. Před Smědavou otáčíme na uzavřenou asfaltku a po „náhorní plošině“ valíme směr osada Jizerka. Ještě před ní občerstvujeme v hospůdce Pešákovna. Všude praží, tak jdeme dovnitř. „Jééé“ říkám s hlavou zakloněnou vzhůru. Na stropě visí desítky různých zvonečků. Natahuji k nim ruku, pronáším citoslovce „mmm“ . Rodiče ze zkušenosti z naší chalupy ví, že dnes si procvičí i horní polovinu těla. Nejdříve mě k velkému zvonku vyzdvihává mamka a já zvoním. Obsluha hospody je naštěstí flegmatická a vypadá, že jí to nevadí. Po chvíli mamku bolí ruce, tak nastupuje taťka a zvedá mě ke zvonku znovu a znovu ... Za osadou Jizerka sjíždíme k řece Jizera a údolím pokračujeme směr Harachov. Za Kořenovem je několiksetmetrový terénní úsek, kde musím být oběma rodiči tlačen. Taťka nadává, kouká do mapy a nevěřícně kroutí hlavou „to přece nemůže být cyklostezka“. Sjíždíme do Harachova na koupaliště, kde už jsou dnes pěší babi s dědou. Taťka hned studuje dědovu podrobnější mapu a zjišťuje, že to cyklostezka opravdu nebyla, a že v naší mapě je to blbě nakreslené. Voda v koupališti je sice studená, ale to mě nemůže zastavit; vodu prostě miluji. Po nějaké době jsem jako vždy nedobrovolně vytažen, osušen, převlečen a pokračujeme k Mumlavským vodopádům.
„Jééé“ zvolám, když vidím tu padající masu vody a už se deru k bližšímu průzkumu. Za asistence taťky ťapu v ledové vodě, zatímco mamka vše fotí. Šup do vozíku a vracíme se na základnu, tentokrát již sjízdnou cyklostezkou dle dědovy mapy.13.7.
ČŘ – Souš – Marianskohorské boudy – Na Čihadle – Krásná Máří – Šámalova chata – Kristiánov – Knajpa – Souš – ČŘ 46km mapa
Dnes opět putujeme krásnou přírodou Jizerek. Asfaltku občas střídá šotolina, sem tam se objeví i panelový úsek, který tlumící gumicuk systém mého vozíku hravě zvládá. Zastavujeme na vyhlídce Krásná Máři.
Abychom se mohli rozhlédnout musíme překonat několik šutrových překážek. Úvodní přírodní schody zvládám sám, pak jsem již nesen a ve dvou místech si mě musí podat z ruky do ruky. Vynaložená snaha je odměněna nádhernými výhledy. Z nebe začíná kapat. Na Šámalovu chatu je nějakých 7 km furt z kopce. Nasazujeme pekelné tempo a za chvíli jsme tam. Jakmile vlezeme do chaty spouští se pořádný slejvák. Sotva se občerstvíme déšť ustává a my pokračujeme na Kristiánov.
I když už po obědě ve vozíku lehce klimbám má snaha usnout je přerušena stádem ovcí resp. rodiči, kteří mě kvůli ovcím vytahují z vozíku. Prý to musím vidět, abych to jako neznal jen z obrázku, však víte. Dokonale se probírám, když se v taťkově náruči nohou opírám o elektrický ohradník. Naštěstí jde ten proud přeze mě do taťky, který se leká, takže jsme v mžiku z obvodu ven. Na základnu přijíždíme docela brzo, na bazének to prý dnes není, proto bereme nosítko, mapu a autem vyrážíme vstříc dalším dvěma rozhlednám. Bramberk vypadá krásně, ale je bohužel vč. přilehlé restaurace pro veřejnost uzavřen a vypadá, že postupně chátrá. No nic jedeme dál. Za absolvování prudkého dalšího stoupáku jsme odměněni otevřenou rozhlednou Slovanka a já navíc prvním koštem zmrzliny v životě.
Po návratu do penziónu mám ještě dost sil, proto přihlížejícím předvádím, jak ujdu více než 10 m bez jediného pádu.
14.7.
ČŘ – Pustiny- Tanvald – V.Hamry – Zbytky – Berany – Č. Studnice – Nisanka – Josefův Důl – Marianskohorské boudy – Souš – ČŘ 46km mapa
První zastavení děláme u ohrady se stádem krav. Stádo je docela daleko proto se je taťka snaží přivolat hlubokým „bůůůů“. Já doplňuji „bůůů“ v trochu vyšší tónině. Po chvilce nám bučení jedna kráva opětuje a jde k nám. Za chvilku jsou u nás všechny a mamka může fotit. Jedeme směr rozhledna Černá Studnice.
Moc pěkný je zejména poslední úsek vedený po hřebeni po červené kolem skal. U rozhledny jsem položen na plac plný kamínků, kde si hraji. Zkusit se má všechno a tak dávám jeden do pusy. Taťka na to zvýšeným hlasem „Viki fuj“ a vyndává mi ho z pusy. To je pro mě impuls a dávám si do pusy další. Taťka na to „Viki fuj“ a plácne mě přes prsty. Tož ho plácnu přes prsty taky, což ho překvapuje a oba se tomu smějeme jako malí ;-) Nejdříve se po kamenných schodech škrábu na skalnatou vyhlídku, pak jsem vynesen na rozhlednu, oběd a šup serpentinami dolů. Za jízdy vyhazuji z vozíku plyšového pasažéra Křemílka. Mamka jedoucí za námi je však pozorná a tak mám spolujezdce záhy zpět ve vozíku. Po nedlouhém sjezdu stoupáme na malý brdek, kde se nachází rozhledna Nisanka.
Stoupá se na ni po roštových schodech a mamka se přitom moc necítí. Na vyhlídkovém roštovém ochozu je via ferratama protřelá horolezkyně mamka hodně nervózní, obzvlášť pak když vidí s jakým nadšenímpo čtyřech lítám sem a tam. Siestu děláme v Josefově Dole, kde dostávám velkou Activii s hromadou čerstvých borůvek. I když se rodičům se sbíhají sliny, nenechávám jim ani lžičku. Ve vedru jedeme dál dlouhým nepříjemným stoupáním k Marianskohorským boudám. Tady děláme osvěžení v dřevěném žlabu u jedné z chalup.
Čachy, čachy ve žlabu se mi samozřejmě moc líbí, takže je jasné, že jeho nedobrovolné opuštění končí řevem.Jsme zpět u baráku a já to opět po asf. hřišti drtím po čtyřech. Paradox je, že z toho při pohledu na mě bolí kolena babičku, mě ani né. Po domluvě s mamkou mi z, návleků dělají nákoleníky. Ok, kolena jsou v klidu, ale po chvilce mám v sandálech prodřené ponožky a taky sedřené prsty. To babičku bolí ještě víc. Jak ji jen říct, že než se ožením, tak se to zahojí. Nejlepší asi bude, když začnu víc preferovat chůzi.
15.7.
Horní M. Úpa – Jelenka – Svorová hora - Sněžka a zpět mapa
Snídaně, za oknem začíná pršet. Mamka okamžitě reaguje slovem „Sněžka“. O dnešním programu je rozhodnuto. Dobytí nejvyššího vrcholu bylo původně v plánu, ale vzhledem k horkému počasí jsme od toho zatím upustili. Dnes by to mohlo být v poho. Začíná shon, balení, příprava. Po chvilce už sedíme i s babi a dědou v autě a jedeme směr Malá Úpa. Z Úpy jdeme po vrstevnici, chvílemi i klesáme a vysoko před námi se kromě Sněžky tyčí chata Jelenka – první a poslední občerstvovací stanice. Posledních 1,5 km po asfaltce k Jelence je to teda pěkná stojka. U Jelenky dostávám mlíko, dospěláci pivo. Taťka všem popisuje co viděl, když šel do chaty pro pivo: čtyři obrovské knedle plovoucí v borůkovo-máslové „omáčce“ posypané hromadou borůvek s kopcem šlehačky vyšším než Sněžka. Rozum naštěstí vítězí nad chuťovými buňkami a my prudce stoupáme po přírodních schodech.
Jsme na vrcholu Svorové hory, odkud jdeme krásnou stezkou obklopenou klečí až pod vrchol Sněžky.
Závěr po kamenech je zase trochu prudší. Hurá jsme na vrcholu. Pro vyjádření prvních pocitů bych použil slova Frištenského „no nic moc, když to srovnám s výletem na Kokořín ... “ Všude je plno šutrů, takže nemůžu ani lézt a vhledem k tomu, že jsem chodec začátečník ani chodit. Jsou tu davy lidí, z nichž se tu velká většina tak nějak nehodí, ale to je neduh všech kopců, kde vede lanovka.
Včerejší jogurtovo-borůvkový nářez se poprvé ozývá. Poté co jsem přebalen sestupujeme stejnou trasou zpět. Borůvkové knedle na Jelence musíme opět oželet, tentokrát z časových důvodů. Dole s našima čekám na louce na babi s dědou, kteří šli pro auto. Rodiče dávají 10 min řeč s místním chalupářem o Sněžce a vyhlášených borůvkových knedlích. Já v poklidu sedím v trávě opodál. Mám na programu taky téma borůvky. A už jsou tu babi s dědou. Naši se loučí s chalupářem a přijde jim divné, že jsem byl celou dobu co diskutovali hodný a hrál si na jednom místě. Mé klidné chování se vysvětluje, jakmile jsem uchopen za účelem posazení do autosedačky. „Tak to je totálka“ zaslechnu. Borůvky jsou všude, jen včera, když jsem je jedl voněly trochu jinak ;-) 16.7.
ČŘ – Polubný – Jizerka - - Hubertka – Hejnice – Lázně Libverda – Hejnice – Smědava – Souš – ČŘ 61km mapa
Poslední den naši dovolené jsme opět na kolech. Jedeme pře Jizerku, pak pokračujeme pod horou Smrk k chatě Hubertka, odkud chceme sjet do Lázní Libverda.
10.7. 3 km sjezd je však vysypán 20 cm vrstvou šutrů o průměru 8 cm, již od dubna měl být na šutrech asfalt ;-) Dolů by šlo sjet po uměle vytvořeném singltreku. Taťka dělá krátkou prohlídku tratě a říká „ mít uzší vozík tak je to v poho“. Do lázní nakonec jedeme na okolo. Zlatým hřebem dnešního dne je pro mě návštěva koupaliště v Hejnicích. Netřeba asi zmiňovat, že ve vodě jsem prakticky nepřetržitě.
Zlatým hřebem tropického dneška pro rodiče je 12 km stoupání z Hejnic na Smědavu. Fouká tzv. do ksichtu, proto děláme vláček mamka, taťka, já. Ani já ani taťka mamku za celou dobu na špici nestřídáme a jen se vezeme. Ze Smědavy na základnu je to už sice z kopce, protivítr je však dost silný, takže mamka na špici maká a my se opět vezeme. Tímto chci mamince (i za taťku) poděkovat, že nám to tak hezky odtáhla. 17.7.
Odjezd domů :-( Během cesty máme v plánu navštívit kozí farmu Pěnčín. Právě v době, kdy se k ní blížíme usínám, takže měníme plány a zastavujeme až v Hořicích, kde získávám další dvě razítka do svého záznamníku. První na rozhledně Hořický chlum.
Naši ví, že mám rád zdolávání schodů, proto mě nasměrovávají na první schod rozhledny. 27 výškových metrů a x schodů zdolávám úplně sám.
Starší paní prodávající vstupenky pak dole říkají „ to je ale šikovný chlapeček. A kolik mu je? Dva roky?“. Já už si to mezitím opět šinu ke schodům dát si ještě jedno kolo. Jsem však odchycen a s pláčem posazen do nosítka. Jdeme asi 1 km, kde rozhlednovou dovolenou zakončujeme osmým kouskem - Věží samostatnosti. FOTOGALERIE
