Zatímco se chystám na závod říďa obouvá křustky a běží si vyrobit denní dávku endorfinů.V depu potkávám holomóčáka Martina Kňávu s nímž probírám zejména počasí. Říká, že koukal na tři různé zaručené zdroje a ve Vídni má celý den dost pršet. Já mám samozřejmě taky počasí nastudováno, jeho slova potvrzuji a nasazuji sluneční brýle a čepku ať se nespálím. Pohled do depa je pro cyklo-fajnšmekry pohlazením na duši. Připadá mi, že téměř každý (kromě mě;-) tady má karbonového tri speciála značky Cervelo, Kuota apod.
Oblékám neoprén, lezu do vody a první má obava se rozplývá. Nechtělo se mi totiž věřit, že Dunaj může mít nějakých 18°C, když hlučínská štěrkovna má jen 10°C. Pořadatelé nelhali, voda je luxusní. Je poledne a cca 300 žlutých čepiček se dává do pohybu. Plave se 2km ve dvou okruzích. Bóje jsou obrovské, nepřehlédnutelné, plavu si tradičně to svoje hezky stranou davu a užívám si to. Z vody lezu na 31. místě, všude davy fandících lidí. V depu mám jako vždy při sundávání neoprénu motáka, padám na prdel a sundávám ho v sedě. Depo za 2min není moc dobrá vizitka.
A je tu cyklistika. Na začátku opět davy lidí, tak jim chci předvést efektní naskočení na kolo. Divím se, že borci přede mnou takhle nenaskakují. Á hop, nohy se mi rozjíždí na hladkém asfaltu. Pár slov, kterým většina asi nerozumí, v klidu nasedám a vyrážím na dnes pro mě nejobávanější část závodu. Bojim, bojim, protože můj letošní nejdelší švih měřil 40km s Vikim ve vozíku a byl navíc přerušen dvěma zastávkami na pivo. Cyklistika (ostatně jako celý závod) se odehrává na ostrově Donauinsel. Jedou se čtyři okruhy, celkem 90km. Po chvilce „hledání“ nacházím „skupinku“, kde bych mohl vydržet. S 10m odstupem se řadím na její konec. Profil je rovinatý s několika brdky. Následuje dlouhé ležení na hrazdě, točení nohama, papání a bumbání. Tyčinka, gel, anticramp, iont, voda, banán a tak furt dokola, prostě hody. Sem tam projede motorka z rozhodčími hlídajícími 10m rozestupy. Na 50km začínají bolet záda nenavyklé této neobvyklé poloze. No a pak se přidává bolest za krkem, ramena, prostě to co každý dlouhotraťař dobře zná. Čekám, kdy přijde „zeď“, ale furt nic. V posledním kole už sice vadnu, ale s 36 časem a průměrem 37,5 km/h jsem spokojen.
Konečně běh. 20km je vedeno na druhou stranu ostrova v pěti okruzích na otočku. V každém kole se vždy probíhá částí cílové rovinky, kde nás kupředu ženou burácející davy fanoušků. Je skvělé, že se fandí všem, těm vzadu možná ještě více. Navíc máme u st. čísla i jméno, takže sem tam zaslechnu i fandění Ales či Alex. Jsem zvyklý, že se mi hned po kole běží fajn, ale dnes to jaksi skřípe. První dva okruhy cítím lehké křeče v oblasti hamstringů, takže běžím stylem „naprcaná bělice“. Říďa u trati mě hlasitě povzbuzuje a ze začátku mi i hlásí, koho mám na dostřel. Postupně však lidí na trati přibývá, čímž sice přehled ztrácím, ale zase je fajn být furt s někým v kontaktu a zajímavé sledovat jak se někteří trápí, odskakují do křoví apod. V třetím okruhu křečci ustupují a na dosud zkřiveném ksichtu se objevuje úsměv. Říďovi hlásím „a teď jim z toho udělám peklo“. To se mi sice nedaří, ale až do cíle se mi běží pocitově super. Burácející cílová rovinka až z toho naskakuje husí kůže, endorfíny stříkají z uší. Ležíc na koberci za cílovou branou slyším říďu „volééé jsi osmý“. No fakt. 3 běžeckým časem 1:18:06 jsem se posunul na 8.místo (3. v M35).
Závod s říďou hodnotíme pozitivně, hlavně prostředí a tratě. Nějaké mouchy by se však našly. Když se nás zeptají, rádi jim je sdělíme. Největší mouchy však mají v předpovědích meteorologové. Říďa zapomenuvší kšiltovku vypadá jak rajče a já mám na sobě dres, i když ho sundám.
VÝSLEDKY
