Nabídku curyšského strejdy Vladánka jsme nemohli odmítnout. Z překonání vzdálenosti 1100 km autem máme respekt proto si cestu rozdělujeme na dvě častí a první noc trávíme v Tachově.
Tachov je ospalé městečko s hezkým náměstím a zámkem, jehož návštěvu si samozřejmě Viki s mamkou nemohou nechat ujít. Já s taťkou si to šinu k řece Mži, kde nás zaráží cedulka "zákaz krmení nutrií". Sotva vlezeme do vody už kolem nás jedna pluje. Je jich kolem ve vodě i nabřehu více, takže má koupačka netradiční nádech.
Do Curychu přijíždíme v neděli odpoledne. Ubytko máme zajištěno v luxusním bytě, patro pod Vladanem. Je to 1+1 velikosti skoro jako naše 3+1. Tento byt je k dispozici hostům, kteří přijedou navštívit obyvatele domu a je prý na švýcarské poměry za hubičku. Je vedro, takže šup hned na koupák vzdálený 100m od domu.
Pondělí je den bez auta. Procházkou městem se dostáváme pod kopec Uetliberg. Na jeho vrcholek nás čeká pěkná stojka a bezmála 1100 schodů. Odměnou je nádherný výhed na město a curyšské jezero. Vláčkem sjíždíme do centra města a kolem řeky Limmat jdeme k jezeru, kde dáváme koupel. Město zatím nevypadá přívětivě jak by se na švýcary slušelo. Vzpamatovává se totiž ještě z víkendové Street Parade techno párty , kdy jeho centrum zaplavilo milion lidí, což je mimochodem více než dvojnásobek obyvatel města. Lodí plujeme do Kilchrbergu, kde se nachází muzeum čokolády čokolád Lindt. Hned ve vstupní hale se do výšky 9 metrů tyčí největší čokoládová fontána na světě, ve které koluje 1500 kg čokolády. Bez předchozí rezervace není šance se na prohlídku dostat. My ji naštěstí máme a jsme vpuštěni. Dospělí si berou interaktivní naslouchátka a jsou nadšení. Je tu popsána historie čokolády od objevení kakaového bobu. Já moc nadšená nejsem páč to není v češtině a trochu prudím. To ale trvá jen do třetí místnosti, kde se jsou tři fontány s bílou, mléčnou a hořkou čokoládou. Rozbaluji lžičku a začíná peklo. Je to výborné, nedáse od toho odtrhnout. Po chvíli přichází ostatní a dávají mi za pravdu. To ale zdaleka není vše. Kousek dál jsou zásobníky s různými druhy čokolád, kde stačí nastavit dlaň a vypadne čtvereček. Bohužel ani to není konec. Dále jsou dózy s x druhy čokoládových koulí - bonbónů. Na konci se shodujeme, že tolik čokolády naráz z nás nikdo nikdy nesežral. Dokonce už ani nechci navštívit největší prodejnu čokolády na světě za účelem koupení suvenýru. Jdeme to vydýchat na břeh jezera a po koupeli lodí zpět do Curychu.
Úterý je na přejezdy autem nejnáročnější den. Ráno přesun do vesničky Meiringen. Zde se kocháme náhernou 1,5km dlouhou soutěskou řeky Aare. Odjíždíme právě v čas, kdy se začíná dělat nával. Další cíl Grindenwald není daleko, vše ale prodlužují opravy a kolony v tunelu u Interlakenu. V Grindewaldu nás chce strejda vzít na nějakou adrenalinovou šílenost, ale když po příjezdu všude vidíme ty davy Indů, Číňanů apod. znechuceně couváme, parkujeme v terminálu a přemýšlíme co dál. Jo holt panorámata s ikonickou severní stěnou Eigru a zubačka do Jungfraujoch do výšky 3500 m n.m. je velké lákadlo a cena brutálních 215 CHF neodradí. Nás odrazuje nejen cena, ale i to, že se tam pak ani nedá nikde jít. Volíme lanovku na Manlichen. Zde ve výšce 2200 m.n. je krásné a rozlehlé dětské hřiště s obrovskou dřevěnou krávou jejiž jazyk je klouzačka. Kravičky se zvonci jsou všude kolem, nádherné panoráma Eigru a Jungfrau, prostě to na co jsme se těšili. Žádné davy tu nejsou, ale díky lanovce je tu samozřejmě směsice všeho možného. Dobýváme vrchol Mannlichen 2345 m n.m. , což je sice můj výškový rekord, ale počítat ho nebudu. Přichází bouřka, před kterou se stačíme schovat v restauraci. Pak vysvitá slunce a my se pastvinami vydáváme do mezistanice Holenstein. Cestou jsou zastavení kde plním různé úkoly. U mezistance je lanáček se supr klouzačkami, lanovkou a úplně bez lidí.
Středa je na cestování pohodovější den. Autem se přesunujeme jen pár minut k řece Limmat vytékající z Curyšského jezera. Nafukujeme člun, matračku, donuta a vydáváme se na plavbu. Ovládat plavidla není čím, ale věříme strejdovi, že to prý je v poho. Proud je místy hodně silný a vystopit z něj nebo udělat nějaký manévr je nemožné. Zhruba ve dvou třetinách plavby chceme zastavit u Benediktínského kláštera, kde mají stánek s občerstvením. Vikiho matračka se v silném proudu dostává pod molo a s ní se tam zaklíňuje i Viki. Po krátkém boji se nám daří Vikiho i matračku vysvobodit a jedinou ztrátou jsou tak taťkovi sluneční brýle, které mizí v proudu. Nasednutí zpět na plavidla je pak taky celkem veselé. Po 8 km plavby se vyloďujeme u vlakové stanice Glazenberg a vlakem se vracíme zpět. Zbytek dne trávíme na koupáku u baráku.
Čtvrtek se přesunujeme do horského střediska Tannenboden nacházejícího se nad Wallensee. Je tu klid a minimum turistů. Typicky švýcarskou krajinou s úchvatnými výhledy stoupáme ke Grossee. Po odpočinku a nakrmení kachen stoupáme k hřebeni s cílem dobýt vrchol Ziger. Kousek pod vrcholem se však zatahuje, začíná hřmět a pršet. Velíme k ústupu a valíme dolů nádhernou sestupovkou po skalkách. Déšť postupně ustává, jakmile se však blížíme k vrcholu dnešního dne bobovce Floomzer začíná znovu pršet. Obsluha bobovky s tím nemá problém, problém mám ale já a při pohledu dolů propadám panice. Viki, Vladi i mamka odjíždí. Nakonec se taťkovi daří mě přesvědčit, usedám do bobu a v dešti se řítíme dolů. Že v tom mokru brzdy bobů moc dobře nefungují si taťka nechává pro sebe. Užíváme si více než 2 km pekelné jízdy a v závěru doháníme bob mamky. Zespoda vidíme že místo odkud jsme vyjeli se halí do hustého mraku a na trať už se nikdo nevydává. Štěstí, že nám to ještě vyšlo.
V pátek posunujeme odjezd z domu na 7,30. Kolem 8,30 jsme v Luzernu a můžeme si vychutnat toto překrásné městečko téměř bez turistů. Nej atrakcí je 200m dlouhý nejstarší dřevěný zastřešený most v Evropě Kapellbrucke. Necelou hodinku nám pak trvá přesun k lanovce do přilehlého města Kriens. Lanovkou se necháváme vyvézt na Frakmuntegg odkud nás čeká sice jen něco kolem 4 km, ale za to s výživným převýšením na vrchol Pilatus. Když navíc na prvním kilometru a něco sestoupáme o 100 výškových metrů je jasné, že nahoru to nebude zadarmo. Je tu ale nádherně, takový klid a tak úžasné výhledy, že překonávání skoro 800 výškových metrů na necelých třech kilometrech ani moc nevnímáme. Jdu klasický závoj s taťkou. Když se pár set metrů před námi vynoří kaple Klimsenhorn, úplně chápu taťkovi řeči o uchcání do kalhot páč to je opravdu neskutečná krása. U kaple nás čeká zbytek teamu a adrenalinem zalitý strejda Vladan nešetří chválu na mou adresu. Že vůbec nechápe, jak to může šestiletá holka vylézt atd. No nemám tu veřejnou chválu moc ráda a navíc mi to nějak extra náročné nepřišlo. Jo holt těžko na cvičišti v Tatrách, lehko na bojišti v Alpách. Výhledy na okolní krajinu, Luzern a přilehlá jezera jsou impozantní a nikdy jsem zatím nic tak úchvatného neviděla. Na vrcholu Pilatus kam z jedné strany vede lanovka a z druhé zubačka je to peklo. Lidí jak sraček. Ani si neprocházíme přilehlé vrcholky obsypané lidmi a rychle zubačkou dolů do Alpnachstadu. Koupačka v Alpnachersee a vlakem zpět do Luzernu. Večer trávíme u Epiho a Danyho, kde jsme pozváni na večeři. Moc milým setkáním končíme švýcarskou misi.
V sobotu ráno grutujeme byt a vydáváme se na dlouhou cestu domů. Delší puza je opět v Tachově, kde si Mamka s Vikim dávájí prohlídku Jízdárny a já s taťkou koupačku ve splavu.
