5 dní budeme
trávit v penzionu Šindlovec, který se nachází na začátku Roháčské doliny.
Je jasné, že můj výškový rekord, který je dosud něco málo přes 2000 m n.m. se
bude otřásat v základech. Nuda nebude , protože s námi jedou Škráčci
a Juřínci se svými čtyřmi miláčky.
Cestou
zastavujeme v Oravském Podzámku, abychom si prohlídli překrásný Oravský
hrad. Z prohlídky nás zaujalo tzv. mučení kozou. Odsouzený se svázal, nasolily se mu chodidla a
jelikož koza miluje slané, tak lízala a lízala až se postupně prolízala tak
hluboko, že chudák v bolestech umřel.
První
slunečný den, kdy jsme plni sil do toho jdeme naplno. Lanovka sloužící
v zimě lyžařům je zapnutá a pomáhá nám překonat prvních 500 m výškových do
1500 m n.m. Od horní stanice začíná
serpentinové šplhání na hřeben. Zanedlouho jsme na prvním dnešním vrcholu
Brestové. Odsud pokračujeme po hřebeni na Salatín 2047 m n.m., který později
nechtěně přejmenovávám na Zelí. Za ním
začínají skalnaté úseky i nějaké řetízky. Morálka v kolektivu okamžitě
stoupá, protože to je jiné vzrůšo, než jen jít pěšinou do kopce a dřít jak mezek. Počasí je dost
teplé, ale z doliny fouká chladný vánek jako z klimatizace. Ze Spálené 2083 m n.m. máme jít ještě
na Pacholu, z ní do Baníkovského sedla a pak dolů. Čas však tlačí, proto
ustupujeme přímo ze sedla pod Pacholou neznačeným „chodníkem“. Sestup je
náročný a teta Denda s z něj odnáší pár šrámů. Jakmile jsme na značce
čeká nás už jen dlouhé klesání až k penzionu s odbočkou
k velikému Roháčskému vodopádu. Klobouk dolů před kámoši Domčou a Péťou,
kteří to dali, ač nemají zdaleka tak natrénováno jako já.
Druhý opět
slunečný den prý bude něco lehčího, odpočinkového. Taťka dostal vycházky tak
mizí, Péťa starší i mladší zůstávají na základně a zbytek jde Látanou dolinou na sedlo Zábrať a vrchol Rákoň
1850 m.n.m. Z vrcholu, kde se připojuje taťka, se jde zpět do sedla a dolů
k Tatliakově chatě. Ledové pleso je skvělá regenerace pro unavené nožky.
Dlouhé klesání k penzionu pak
nejdeme po značce vedoucí asfaltkou, ale krásnou souběžnou liduprostou lesní
stezkou. Nevím, nevím, ale dnešních cca 15 km s více jak 800
nastoupanými metry mi úplně odpočinkové
nepřipadá.
Třetí jak
jinak než slunečný den je v plánu
dobýt prý nejkrásnější vrchol Slovenska Sivý vrch. Do akce jdeme jenom
s Juřínky, Škráčci volí procházku Prosieckou dolinou. Taťkové převážejí
vozy na sedlo Huty a jdou nám přes Sivý vrch naproti, zatímco my si zase
pomáháme lanovkou a drtíme na Brestovou. Na vrcholu Pálenica se potkáváme
s taťky. V sedle Pálenica to bohužel vzdávají Juřínci a ustupují směr
Zuberec. Nevím jestli je Sivý vrch na
Slovensku ten nejkrásnější, každopádně krásný je a díky všude přítomným sklalám
taky akční. Skalami by bylo asi jednodušší postupovat od sedla Huty vzhůru jak
to šli ráno taťkové, ale i tak pár řetízků a obtížných míst bez problémů
zvládáme. Od konce skal dolů doslova letíme. Na rozdíl od našich, které po
strmém sestupu bolí klouby a stehna, mě nebolí nic. No jo, mladé, neopotřebované tělo.
Cestou domů
se stavujeme na největší slovenskou přehradu Oravu. Na katamaránu pro 15 osob plujeme
na Slanický ostrov, kde navštěvujeme goticko-klasicistní kostel s galerií.
