neděle 28. srpna 2016

Vikho občasník - Západní Tatry


5 dní budeme trávit v penzionu Šindlovec, který se nachází na začátku Roháčské doliny. Je jasné, že můj výškový rekord, který je dosud něco málo přes 2000 m n.m. se bude otřásat v základech. Nuda nebude , protože s námi jedou Škráčci a Juřínci se svými čtyřmi miláčky.
 
Cestou zastavujeme v Oravském Podzámku, abychom si prohlídli překrásný Oravský hrad. Z prohlídky nás zaujalo tzv. mučení kozou.  Odsouzený se svázal, nasolily se mu chodidla a jelikož koza miluje slané, tak lízala a lízala až se postupně prolízala tak hluboko, že chudák v bolestech umřel.
 
První slunečný den, kdy jsme plni sil do toho jdeme naplno. Lanovka sloužící v zimě lyžařům je zapnutá a pomáhá nám překonat prvních 500 m výškových do 1500 m n.m.  Od horní stanice začíná serpentinové šplhání na hřeben. Zanedlouho jsme na prvním dnešním vrcholu Brestové. Odsud pokračujeme po hřebeni na Salatín 2047 m n.m., který později nechtěně přejmenovávám na Zelí.  Za ním začínají skalnaté úseky i nějaké řetízky. Morálka v kolektivu okamžitě stoupá, protože to je jiné vzrůšo, než jen jít pěšinou do kopce a dřít jak mezek. Počasí je dost teplé, ale z doliny fouká chladný vánek jako z klimatizace.  Ze Spálené 2083 m n.m. máme jít ještě na Pacholu, z ní do Baníkovského sedla a pak dolů. Čas však tlačí, proto ustupujeme přímo ze sedla pod Pacholou neznačeným „chodníkem“. Sestup je náročný a teta Denda s z něj odnáší pár šrámů. Jakmile jsme na značce čeká nás už jen dlouhé klesání až k penzionu s odbočkou k velikému Roháčskému vodopádu. Klobouk dolů před kámoši Domčou a Péťou, kteří to dali, ač nemají zdaleka tak natrénováno jako já.
 
 
 
Druhý opět slunečný den prý bude něco lehčího, odpočinkového. Taťka dostal vycházky tak mizí, Péťa starší i mladší zůstávají na základně a zbytek jde  Látanou dolinou na sedlo Zábrať a vrchol Rákoň 1850 m.n.m. Z vrcholu, kde se připojuje taťka, se jde zpět do sedla a dolů k Tatliakově chatě. Ledové pleso je skvělá regenerace pro unavené nožky. Dlouhé klesání  k penzionu pak nejdeme po značce vedoucí asfaltkou, ale krásnou souběžnou liduprostou lesní stezkou. Nevím, nevím, ale dnešních cca 15 km s více jak 800 nastoupanými  metry mi úplně odpočinkové nepřipadá.
 
 
Třetí jak jinak  než slunečný den je v plánu dobýt prý nejkrásnější vrchol Slovenska Sivý vrch. Do akce jdeme jenom s Juřínky, Škráčci volí procházku Prosieckou dolinou. Taťkové převážejí vozy na sedlo Huty a jdou nám přes Sivý vrch naproti, zatímco my si zase pomáháme lanovkou a drtíme na Brestovou. Na vrcholu Pálenica se potkáváme s taťky. V sedle Pálenica to bohužel vzdávají Juřínci a ustupují směr Zuberec. Nevím  jestli je Sivý vrch na Slovensku ten nejkrásnější, každopádně krásný je a díky všude přítomným sklalám taky akční. Skalami by bylo asi jednodušší postupovat od sedla Huty vzhůru jak to šli ráno taťkové, ale i tak pár řetízků a obtížných míst bez problémů zvládáme. Od konce skal dolů doslova letíme. Na rozdíl od našich, které po strmém sestupu bolí klouby a stehna, mě nebolí nic. No jo, mladé, neopotřebované tělo.
 
 
 
Cestou domů se stavujeme na největší slovenskou přehradu Oravu. Na katamaránu pro 15 osob plujeme na Slanický ostrov, kde navštěvujeme goticko-klasicistní kostel s galerií.