Vikiho občasník - Jeseníky

I když u pobytových akcí vesměs razíme teorii „pokaždé někam jinam“  Ospalý heligón je vyjímka.  Jedeme už tu tuším počtvrté, opět to tu ukázat jiné partičce. Program oproti minulým pobytům taky netřeba moc měnit, prostě se neochodí.

První večer je ve znamení oslav Laurinky. Přesně podle notové osnovy sice oslava neprobíhá, nicméně do pozdních nočních hodin se protahuje a následky jsou zejména na našich maminkách viditelné po celou sobotu.

 

Sobotu zahajujeme na Čertových kamenech. Oficiální exponovaná skalní vyhlídka je nám málo, proto si jako nášup dáváme volné lezení po okolních skalkách.

 

 

 Dalším dnešním cílem je rozhledna Zlatý chlum. Cestou jsme cedulkami upozorněni na výskyt loupežníků. Když  nás před nimi varují i turisté vracející se zpět  začínáme si na ně připravovat šiškovou munici a je to pořád ještě sranda. Ta končí těsně před Chlumem, kdy se na nás najednou za rachotu střelných zbraní ze všech stran slétne horda hrdlořezů s noži a meči. Naše šišky na ně neplatí, za to naše slzičky ano. Měknou a za pár mincí nás propouští ze svých spárů. 
  

 

 

Závěr dne trávíme v lázních Jeseník. Na programu je např. soutěž v přetahování lanem, kolektivní mlácení strejdy Petra, soutěž kdo udrží déle ruku v superledové  vodě  Balneoparku, válení sudů atd.

V neděli mě nečeká také nic nového. Nejkrásnější část jesenického hřebene, ale kámošům ukázat musím. Romantika vláčkem do Jeseníku kvůli rekonstrukci trati bohužel odpadá, na Červenohorské sedlo musíme ze základny v Lipové busem.  A pak už klasika Červená hora, Vřesová studánka, Kamenné okno, Keprník (pozn.  1423m n.m. přesně o 100m vyšší než Lysá hora), Šerák. Kámoše Domču a Péťu musím pochválit, že trasu v poho zvládají, přesto že jsou ještě školkaři navíc bez atletické průpravy. Ze začátku se dost loudáme, takže ke konci musíme doslova běžet, abychom si stihli vybrat odměnu – poslední lanovku do Ramzové.

 

Večer je v Heligónu v pořadí již třetí párty nazvaná rozlučková.

V pondělí se se slzou v oku loučíme s majiteli Heligónu Korčiánovými . Je jasné,  že naše „pokaždé někam jinam“ tady ani nadále platit nebude. Kdyby to utáhl náš rodinný rozpočet, játra a ledviny rodičů, tak bychom se tu snad i přestěhovali ;-)  To fantastické jídlo, ale hlavně ta pohodová atmosféra, těžko popsat, musí se zažít.      

 

 FOTOGALERIE