šela: původně jsme s Martinem měli v plánu silničního půlželezňáka v Litchau. Nakonec jsme ale vypočetli, že za méně peněz bude více muziky (srandy, kamarádů, endorfinů) na xteře ve Špindlu. Je to navíc světový pohár, takže budeme mít možnost „vidět v akci“ nej esa tohoto sportu. Na tvářích některých moravských terénních es naše jména ve startovce vyvolávají úsměv. To nás však neodrazuje, ale naopak spíše motivuje k tomu jim ukázat, že jsme schopni důstojně dosáhnout cíle.
Vyjíždíme již v pátek, protože je prý velmi důležité si trať předem projet. Po příjezdu sedáme na biky a jdeme na to. V prvním, bahnitém více než km dlouhém sjezdu mi je jasné, kde asi budu mít zítra problémy. Martin mi hned na jeho začátku mizí. Říkám mu „vole kde ses to naučil“ a on na to „závodně jsem přece jezdil na sjezdkách a to je dost podobné“. Druhým zajímavým úsekem bude zítra překonání červené sjezdovky směrem dolů.
Večer a během noci docela dost prší. V deštivém ránu z terasy hotelu Panoráma koukáme do mlhy a „těšíme“ se na start závodu. Ještě více se nemůžeme dočkat, když se po hotelu šíří zvěsti, že voda v Labské, kde se dnes budeme koupat má 14°C. Z hotelu několik km sjíždíme ke startu závodu. Lije, takže jsme po chvilce durch. U přehrady Labská už je živo. Všichni na sebe natahují neopreny, aby se alespoň trochu zahřáli. Déšť ustává. Start!
Jdu tradičně co nejvíce vpravo a plavu si sám mimo vřavu. Díky studené vodě mám pocit, že nemám ksicht. První bóji obeplavávám hodně daleko čímž se vyhýbám kopancům. Postupem času si tělo na vodu zvyká a plave se mi fajn. Kvůli divákům se po prvním okruhu vylízá z vody, musí se proběhnout branou a šup zpět do vody. Všude je ale tolik bahna, že je z krátkého přeběhu klouzačka, na které myslím jen málokomu daří udržet balanc, takže pro diváky je to skvělé divadlo.
Z vody lezu s Martinem. V depu mám motáka , sedám na zem, mluvím sprostě a snažím se ze sebe servat neoprén.
Kolo začíná dlouhým stoupáním. Je to, ale šotolina bez nároků na techniku, takže dávám skoro to nejlehčí, co mám a šlapu. Daří se mi předjet mnoho soupeřů a udělat si náskok před Martinem, který se mi bude v očekávání bahnitého sjezdu hodit. A je to tady. Začíná pohroma, sjezd v hlubokém bahně. Přecházím na styl koloběžka, který jsem okoukal od mé ženy tzn. mám jednu nohu z pedálu nataženou vpřed a sem tam se o ni opřu nebo odrazím. Kolem mě sviští jeden soupeř za druhým. Je mezi nimi i Martin, proletí i Stano Najvert. Nechápu tu rychlost. Pak je to na delší dobu v poho. V dlouhém kamenitém stoupání, které nejdříve jedu pak klušu docvakávám Martina, kterému dávám napít ze své flašky, jelikož tu svou v kamenitém sjezdu ztratil. A jsme před druhým úsekem, na který se „hrozně těším“. Úkol zní jasně: překonat sjezdovku směrem dolů. Loučím se s Martinem, křečovitě chytám brzdové páky a vrhám se dolů. Martin mizí a zezadu zase prolítává jeden borec za druhým. Ani dole fandící dav mě nevyhecuje k tomu, abych se na chvilku pustil brzdových pák. Dle očitých svědku jsem jel sjezdovku nejpomaleji, z těch co ji ještě jeli, prostě na „dizajn“ jak říká jeden nejmenovaný ironman.
Vjíždím do druhého okruhu. Na vrcholu dlouhého mírného stoupání opět dojíždím Martina, pak je tu ale opět ten sjezd bahňák, takže se opět loučíme. Na konci sjezdu vidím Martina v lese se sundaným kolem a pláštěm – defekt. „Potřebuješ něco“ volám, „né“ říká Martin, tak jedu dál. A znovu sjezdovka, tentokráte až dolů do druhého depa. Už v druhém depu mám velkou radost, protože vím, že to dnes přežiju.
10km běh ve třech okruzích má vše co by měl mít. Nejprve se běží po travnaté pěšině do mírného kopce, lávka přes potok, pak brod potoka, kousek asfaltu, prudká stojka zakončená několikametrovým lezením po čtyřech, mírný seběh lesem zakončený velmi prudkým cca 30m klesáním.
Tady mi to jde na rozdíl od biku náramně. Nové krosky NB drží jako přibité, takže zatímco to soupeři scházejí či velmi pomalu klušou dolů já letím. Pak následuje krátký lezecko- běžecký výstup na skalku a dlouhý seběh. Kousek před náběhem do dalšího kola před sebou vidím borce se startovním č.2 čili favorita závodu. Jen tak se srandy jdu před něj a on je z toho docela paf. Svou „skvělou“ angličtinou mu říkám, že mám před sebou ještě dvě kola, tak mě nechává být a v poklidu běží do cílové rovinky. Cíl!!! Jsem zničený, na pozici na níž nejsem z gulášových závodu zvyklý, špinavý jako prase, ale s mozkem zaplaveným několikanásobným množstvím endorfínů, než při klasickém triatlonu a asi stonásobným množstvím něž po závodě v běhu ;-) Po chvilce bezvědomí a opojení překvapivě zjišťuji, že mě ani nebolí nohy, ale předloktí a šlachy-blány mezi prstama na rukou. To asi z toho drkotání na šutrech a brždění ve sjezdech. Chudák silák Martin při opravě defektu zlomil pumpu. Z projíždějících na jeho prosby o zapůjčení bohužel nikdo nereagoval, tak ji provizorně opravil a dalších 15min kolo dofoukával. Po celkem půl hoďce strávené nad defektem už se mu moc závodit nechtělo a závod do cíle „dodžemoval“.
výsledky
záznam Česká televize
fotky od Renáty
fotky od Martina
