Počasí je dnes nevalné, pro návštěvu rozhledny nevhodné. Razítko z té štramberské mi ale v deníčku chybí, tak jdeme na to. Z Kopřivnice 2 km stoupáme kolem Váňova kamene k rozhledně Bílá hora.
Na rozhledně místo rozhlížení praktikuji jako obvykle splašený běh dokola a nahánění s taťkou. Po pár minutách mamka uznává, že už byl můj en. výdej dostatečný a snaží se mě odchytit. Jaksi ji ale sklouzávám a padám. Rána, řev, krev a mažeme dolů. Horní ret mám rozseklý a oteklý. Prý ještě doladit ten spodní a vypadal bych jako černoch nebo spíše Dolly Buster. Na zahrádce pod Trúbou koštuje taťka se strejdou medovinu, mamka řidička šetří síly na večer a já se velmi zajímám o jednu starší paní. Na sádrové babce se mi líbí, že je stejně vysoká jako já, má hůlku jako já a hlavně si nechá všechno líbit.
Pokračujeme na náměstí, kde se to dnes hemží strašidly. Hlavním bodem našeho zájmu je ale pivovar. Sestupujeme do jeho podzemní části. Taťka a strejda se opět oddávají koštování, tentokrát piva. Já jsem nadšen z podzemních chodeb, které všechny dokonale prozkoumávám. Pro štěstí strejdy Lukáše házím korunu do zamřížovaného jezírka, které je u našeho stolu. Očekávané žbluňk se neozývá, neboť koruna končí na osvětlovací lampičce ;-)
Večer jsem já stejně jako mí nejbližší kámoši v péči svých taťků. Maminy totiž vyrážejí do ulic, konkrétně do jedné z nich nesoucí název Stodolní nebo tak nějak. Nevím co špatného tam mamka snědla, protože ráno nevypadá svěže jako obvykle a je jasné, že budeme mít pánskou jízdu. Jedeme na chalupu. Nemocná mamka se doma lečí. V podvečer parkujeme za domem, když v tom vidím, jak nám jde mamka naproti. Moc mi za celý den chyběla, proto nedbaje slov taťky „Viktorku pomalu, spadneš“ běžím a volám „mami, mami“. Rána, řev, krev. Tentokrát to chytám na spodní ret, jsem ale konečně v náruči své uzdravené maminky.
