Už od víkendu mám chrblavý kašel, teplotu mi mamka měří několikrát denně a pohybuje se od 38 do 37,2°C. Když se můj stav ani do čtvrku nelepší navštěvujeme paní doktorku. Je to pohoda jen mě prohlíží, já se na ni směji a předvádím ji svůj nový hit "paci paci ...". Přesto, že paní doktorka říká, že nemocně nevypadám, vzhledem k mé už skoro týden trvající teplotě mě objednává na odběr krve, podle kterého se rozhodne zda nasadí antibiotika.
Je pátek a já jdu s mamkou na odběr. Je to pro mě novinka, takže jsem v poho. Mamka tak v poho není, protože ji není jasné jak lze na mých buřtovitých ručkách najít nějakou žílu. Paní doktorka mi bere jednu ruku, sestřička druhou a pohybujíc s nima sem a tam hledají žilku. Vypadá to, že něco nacházejí a pro mě začíná horor. Vpich dobrovází můj řev. Ale ejhe nic neteče, proto paní doktorka jehlou hledá lepší zdroj. To doprovázím brutálním řevem a slzy mi tečou tak, že z nich mám v uších jezírka. Nakonec se pár kapek daří odebrat a horor končí. Pak jen tak mimochodem říká paní doktorka mamce " a odečítáte 0,5°C od teploty, kterou malému naměříte v dupce? ". "Cože???" říká mamka. Návod od teploměru mám nastudovaný a nic takového tam není. Mamka mě dává do kočárku, já zcela vyčerpaný usínám a šinem si to do lékárny, kde si mamka povrzuje, že se 0,5°C odečítat má. Já jsem tedy v podstatě zdravý a na seznam nočních můr si dávám první položku - odběr krve.
