Ultramaraton Zapomenuté hory jak se tato akce ofiko nazývá je opět po hodně dlouhé době něco delšího v horách. S Rudou nejprve zvažujeme trasu 76 km ( mají na výběr i 101 km), po zralé úvaze však volíme jen dětské ultra v délce 46 km. Na této trati nakonec startuje nejvíce účastníků, tuším kolem 350.
Start je v Račím údolí. Na číslech co máme na hrudi jsou po obvodu napsány kontrolní body, které je potřeba orienťáckými kleštičkami postupně označit. Po startu se stále stoupá, ale né nějak divoce takže si i můžeme s jesenickým rodákem nyní žijícím v Tatrách Marťasem Zapalačem povídat. Na hřebeni se mi Martin ve stoupání spolu se dvěma dalšími vzdaluje, ale jsem v klidu, páč je teprve 15 km.
Po občerstvovačce míříme do Polska. Na sjezdovce vidím 300 m před sebou čtyřčlennou skupinku s Marťasem. Sjezdovka končí, jsem v lese, několik cest do různých směrů a značení nikde. Vytahuji mobil, kde mám staženu trasu závodu. Bohužel nemám staženou mapu PL, takže jsem jen modrý bod na bílém pozadí ;-) Vzpomínám, že nám dali ještě papírovou mapu. Podle ní mám běžet doprava. Časem se napojuji na červenou značku, bohužel ti co byli na sjezdovce 500 m za mnou jsou jen kousek ode mě. No nic jdeme na to znovu.
Časem se vracíme na hranici, kterou pak delší dobu víceméně kopírujeme. Na 27 km v prudkém šutrovitém výšvihu na Kovadlinu nedaleko přede mnou Marťas. Má hlaďáka a začínající křeče, takže ho na vrcholu mám. "Ty neměla tu být někde kontrola" ptám se. "Jo měla, ale minuli jsme ji " říká Martin a vracíme se zpět na dobře maskovanou vyhlídku, kde si můžeme orazit další KB. Pak podruhé Kovadlina, ale už bez Martina jenž se snaží z krize dostat.
Na Špičáku mám v plánu sebrat kešku. Rychlý nález. Loguji a fičím pryč.
Na 36 km občerstvovačka a loučení s hranicí. Už jen 10 víceméně klesajících kiláků do cíle. K naší trase se připojuje trasa 26 km, která startovala o hodinu později. Tím ztrácím přehled, jestli je v dohledu nějaký skalp. Z výsledků poté vidím, že dva kousky nebyly daleko. Škoda, vědět to možná by se ve mě probudila šelma jako za mlada ;-)
Poslední brutální, ale krátká stojka je ke zřícenině Rychleby. Kleštičky mají být na jedné ze dvou věží. Říkám děvčata ( účastnice 26 km) jdu to chceknout, ale na věži nic. Ani na druhé nic, kleště jsou u rozcestníku.
Na Čertových kazatelnách mi radostně běží naproti Vikoušek s Valinkou. Jsem naměkko, nejkrásnější okamžik závodu. Po vřelých obětí s dětičkami už jen km do cíle.
Reference o kráse trati tohoto závodu na jejichž základě jsem se přihlásil nelhaly. Běžet to předchozí víkend, kdy bylo odporné počasí, byl bych možná jiného názoru, ale dnes to bylo prostě boží. Příští rok to chci znova.
Den poté kupodivu žádné obvyklé pomaratónské problémy se sejitím schodů apod.. Bolí jen hlava a břicho, což má na svědomí Bertík, jehož první roček života jsme důkladně zapili.
MAPA
ITINERÁŘ TRASY
VÝSLEDKY
