5,4,3,2,1 start slyším z ampliónu moderátora startujícího naší vlnu, zatímco si v nepříjemném dusnu chladím hlavu ve sprše. Peláším směr start a snažím se dohnat balík závodníků blížící se k první překážce. Na čapích nohách ( přelézání gum ve výši pasu) se moc předbíhat nedá a jen koukám jak se hoši vepředu vzdalují. Mezi nimi je i kolega Zvonek z Polaru. Úkol zní dohnat ho před velkou zdí (kterou jsem zatím ještě nikdy nedal) na druhém km a vzájemně si pomoct. Právě na zdi se v min. ročnících rozhodovalo. Běželo se ale naopak tzn. zeď byla 2km před cílem. Trojnásobný vítěz Máro, který ji vždy dal, je bohužel zraněn. Koukám, že žádná adekvátní náhrada Máry se kolem mě nepohybuje, proto můžu přepnout do kochacího módu a závod si v klidu užívat. Upřímně, radši bych byl štvanou zvěří, nebo ještě lépe lovcem a křivil si držku. I loňská můra koulení velké pneu drsným terénem jde relativně dobře, když se do toho jde s rel. nízkými tepy. Při plazení rourou pod cestou na mě v půlce kouká žába. Nastupuje si do dlaně a dělá mi při plazení společnost. Před napojením naší trasy zpět na trasu hobby asi přehlížím šipku a trochu zmatkuji - kufruji. Jediný trest dělám na slackline. Po 30 trestných anglánech zkouším slackline ještě jednou, ale zase padám. Chtělo by to se to naučit, protože slackline u pořadatelů OCR závodů stoupá v oblibě. Letošní novinka, nesení pytle s pískem do sjezdovky mi při mých tělesných dispozicích logicky moc nevoní. Pytel má jen 30kg a při vzpomínce na nesení 45kg pytle při Spartanovi do sjezdovky na Ještědu je tohle procházka růžovým sadem. Závod za mě po všech stránkách super. Doufám, že příští rok zase "na krev" s Márou.
VÝSLEDKY
