Když čtu v článku na stránkách OCRA tohle "I
z důvodu zařazení závodu do poháru se k Vám v sobotu chystá
převážná část české OCR špičky. Kromě místního matadora Aleše Veličky se zde
letos ukáže opět Jiří Vacík, ale nově také například mistr České republiky
v OCR za rok 2017 Tomáš Tvrdík, vicemistr Pavel Hrdina, Richard Hynek a
další skvělí závodníci. Ženskou část startovního pole vyplní známá jména jako
Veronika Vytinová, Lucie Königová, Veronika Hynková a další. Konkurence bude
opravdu obrovská. O absolutní vítězství se navíc strhne boj i se slovenskou OCR
špičkou" mi je jasné, že to žádná kochačka jako min. týden na Madrace nebude. Bude se křivit držka a to je super.
Na
předstartovní nervozitu je nej, když na ni nemáte čas. Markét ráno zjišťuje
že má záda "papa" takže zůstává doma. Vyrážím sám s mimi
Vali a Vikim. Na místě rychle předat babičce mimi,
prezentace, hodit u stánku Éčko do žil, udělat pár fotek z Vikiho závodu
(start v 9:50), povzbudit ho na trati a v rámci
rozehřátí doběhnout téměř závodním tempem na start svého závodu.
Start. Zase
to většina pere jak smyslu zbavení. Po pár set metrech běhu a několika
překážkách, už se ale každý řadí tam, kde zhruba patří a jdeme se zchladit
do Moravice.
A
první problém je tu. Dvě zdi proti sobě, jen se vzepřít a posunovat. Jak
prosté. Pomalinku se tedy sunu, sunu a když jsem možná po 30s skoro
na konci, bác a jdu si dát prvních 20 anglánů.
Hynek dal 20 a odbíhá, Velička 20 dělá a Matera se na 20 teprve chystá ;-)
Na
začátku dlouhého stoupání vyschlým korytem dobíhám dosud pátého R. Hynka.
Na
kopci nikdo přede mnou nikdo za mnou, trochu nuda.
Pod
kopcem dodělává 20 trestných T.Tvrdík, když netrefil pneumatikou kolík. Ožívám.
Že by? Nadšení netrvá dlouho neb taky míjím a jdu si dát 20.
Po
delším běhu potokem a nějakou tou rourou začíná táhlé stoupání a záda TT se
začínají přibližovat. Že by?
A
zase hovno. Naopak přichází první hřeb do rakve pro závodníky mé váhové
kategorie. Fasuji na záda vojenský vak s pískem a se spoutanýma
rukama vyrážím na více než km dlouhou pouť. Půlku do kopce s 20m
odstupem kopíruji TT, jde - jdu, popoběhne - popoběhnu. Z
kopce vyschlým korytem potoka mi ale opět mizí.
A je tu oblíbené dlouhé stoupání. Na jeho vrcholu vidím jak kluci ( TT a P.Ceniga) tlačí sáňky a nevypadají přitom úplně svěže. Že by? Opřu se vší silou do kovových sáněk naložených pytli písku a nic. Stojí jak přibité. Už chápu ty jejich unavené výrazy. Tahat prý nelze, pouze tlačit. No nic jdu si dát 20.
Na střelbách (vzduchovka a luk), které následují to mám celkem za 40 a je mi jasné, že dnes už žádné "že by?" nebude. To si následně potvrzuji při nesení klády na Kalvárku, kdy kluci už sbíhají zatímco já se teprve hrabu nahoru. Jak kládu odkládám vidím, že za mnou nikdo, proto můžu přepnout do kochacího módu. Odměna za dnešní dřinu je cílová rovinka s milovanou Vali v náruči.
Že to dnes a s takovým přehledem vyhraje Jirka Vacík jsem nečekal, je to kanón, hluboce smekám. Z 5 místa v této konkurenci rozhodně zklamán nejsem a pokud příští rok ještě projdu technickou budu na startu opět. I přesto, že se nám hubeňourům (díky přidávání překážek, kde se nepracuje s vlastní vahou) dýchá na Heroes rok od roku hůře je tento závod stále bezkonkurenčně první v mém žebříčku oblíbenosti.
P.S. díky Renči za krásné fotečky
