Beskydská sedmička

S letošním parťákem se jevíme jako poměrně nesourodá dvojice jak věkem, tak zaměřením, Mára rychlík na 10km, já momentálně běh!  v terénu do délky maratónu. Cíl, ale máme oba stejný: vyhrát B7 ;-)  Nemělo by to být moc těžké, zvlášť když se od mnohých  soupeřů  dozvídáme co je všechno bolí a jak málo trénují. Nás nebolí vůbec nic, máme životní formu, na horách jsme téměř denně ;-)

Těším se jak sviňa. Máro závodem žije asi ještě více, protože jinak by v pátek svou Evku, která vstává do práce nevyprovázel výkřiky ze spaní „zpomal“ „zpomal“.

 

Po startu v Třinci nám chvíli trvá,  než  se přes davy dostáváme do druhé výkonnostní skupinky. Závod začíná stojkou na Javorový. Díky vlažnému tempu ( pozn. red. názor parťáka se může lišit) nám druhá skupinka uniká. Počasí je fantastické stejně jako pohled na zářící Třinec. Nahoře poprvé zaznívá v dalším průběhu velmi oblíbená věta „to je běhavé“.  Posupně začínáme lehce klusat až na Velký Javorový. Seběh do Řeky v našem provedení OK.  Spolu s několika dvojicemi přibíháme k občerstvovačce.

Začíná stojka pod sloupy sjezdovky  ( v cíli se dozvídáme, že sjezdovka se jít neměla). Když kouknu  pod nás vypadá to jako by se v Řece konal nějaký orienťák,  čelovky  jsou rozesety všude možně, žádný souvislý had. Několik km mírně stoupající cesta na Šindelnou  má být přehlídkou našich běžeckých kvalit, ale nestává se tak. Mára postupně dostává křeče snad do všech částí nohou. Na otázku „máš Anticramp?“ dostávám odpoveď  „ né na křeče normálně netrpím“. Dávám mu svůj a v křečích džemujeme až na druhý vrchol Ropici. Nakonec je možná fajn, že nás křeče přibrzdily, protože jinak reálně hrozilo, že bychom to v počáteční euforii překopli a později toho litovali. Seběh z Ropice je slušný, křeče ustupují. První velká občerstvovačka.  Trávíme zde, stejně jako na všech ostatních dlouhé minuty a samozřejmě nahlas vzpomínám, jak jsem před dvěma lety při putování se Standou odhazoval kelímky plné polívky, protože prostě nebyl čas na blbosti. U občerstvovačky vždy ještě čeká support team ve složení Márovi rodiče + Evka tzn. co chybí na občerstvovačce mají oni … prostě id. podmínky k vítězství ;-) Ztrátu na čelo už máme skoro hodinu, takže poprvé začínáme o vítězství  lehce pochybovat ;-)

 

Stoupání na Travný je trága, Mára se přežral a je mu blbě.  Vyprazdňuje spodem, chvílemi to vypadá, že to půjde i vrchem. Postupně kolem nás prochází několik dvojic. Před Travným, kdy se cesta narovnává jen tak ze srandy říkám „tady je to běhavé“ . Z Travného do Krásné sbíháme v poho. A je tu další žranice. Máro už ví, že si má dát pozor.

Na Lysou to jde jako po másle. Konečně se dostáváme do tempa. Mára jde mílovým  krokem „alias Petr Míl“ což pro mě znamená, že chci-li tomuto tempu stačit musím vždy po pár nejrychlejších a nejdelších krocích jaké umím trochu popoběhnout. Míjíme jednu dvojici za druhou a máme hlad po dalších. Vždy jen zazní „ááá další světýlko“ tak pojďme. Věta „tady je to běhavé“ vyřčená nedaleko pod Malchorem, se tentokrát mění v realitu. Seběh z Lysé není žádná divočina, ale jde to.

Po žranici a polívce na Ostravici drtíme na Smrk opět v super tempu. Svítání nás nabíjí novou energií. Díky tomu, že je to místy běhavé předbíháme pár dvojic. Na Smrku nám děvčata hlásí 11. místo. Seběh na Čeladnou je předlouhý a Márovi se poprvé začíná ozývat koleno. Na obžer-stvovačku přibíháme s Oldou K., jakmile s ní vyrážíme je Olda dávno pryč.

Při stoupání na Čertův mlýn využíváme zkratky pro TOP 50  teamů. V odbočce na zkratku není žádná šipka, Mára však s indiánskou zkušeností říká „stopy jsou ještě teplé, před chvílí tu někdo šel“. Přistihujeme se, že na to nějak serem … spánková krize. Nedaleko před Čertovým mlýnem nasazuje Mára opět Mílový krok a já jsem rád, že visím. V prudkém seběhu z mlýna dává Márovo koleno opět najevo, že už makalo déle než je zvyklé. Na Pustevnách čekáme jen polívku. Jakmile vidíme, že mají vše vč. fantastických melounů jsme šťastni. Na Ráztoku klušeme. Mára dostává dávku analgetik.

 

Dobývání  Radhoště se mění v pochod mrtvol. Mára nemůže ohnout koleno, postranní vazy jsou posrané. Dávám mu kombinaci Brufen, Panadol. Možná to vypadá, že je to pro mě procházka a problémy má furt parťák, ale není tomu tak. Mám toho taky dost, kurva dost. Kdyby Mára ožil a nasadil Mílové tempo tak je určo po mě. Hřeben Radhoště je samozřejmě běhavý stejně jako seběh na Pindulu, my jsme ale rádi, že jdeme. Dostáváme chuť na pivo. Bohužel si ji musíme nechat zajít, protože nám support team hlásí, že je koliba na Pinduli zavřená.  2 km před sedlem pilulky zabírají a my opět klušeme.

Ve stojce za Pindulou nás skoro doráží nějaký team. V následující běhavé vrstevnici mu mizíme. Jsme na Velkém Javorníku, zbývá se skulit dolů. Když km před cílem docela slušně klušeme, dokonce bych se nebál říct, že běžíme navrhuji Márovi udělat do cíle trakař. „No tak, né no“.  „Zkus se trochu usmívat“ říkám mu, když vidím jeho zkřivený obličej. Cílová brána, píp a Mára jde k zemi. Po chvilce mu pomáhám vstát a společně stoupáme po schodech na plošinu. Pak božátko  Mára mění barvu, jde opět k zemi, do toho křeče. Zdravotníci mu napichují kapák, aby mu do žil nalili životabudič.

 

Skvělé to bylo !!! 13. místo v čase 14:30 je to, na co jsme momentálně měli. Na neskutečném  morálu mého parťáka jsem přiživil i morál můj … prostě teď vím, že balit závod jen kvůli „vypnuté“ hlavy  je nesmysl.

Svělé je taky to, že ač nám to „těsně“ nevyšlo,  zůstalo vítězství doma. Ve vynikajícím čase 12:08 vyhrál Stano Najvert s Petrem  Žákovským. Že na  to má Stano nebylo vůbec pochyb,  jen se spekulovalo jestli vydrží zatím žádným velkým úspěchem nepolíbený Petr.  Vydržel. Dokonce  ani nebyl na laně, naopak prý do kopce tvrdil muziku.