Jsem zdravotně fit, auto startuje. Dnes to konečně vypadá, že bychom mohli Javorový dobýt. Sice jdou nějak blbě řadit rychlosti, ale jedem. Cestou nabíráme tetu Míšu s kámošem. Nebo kámoškou? Správnou odpověď prý zjistím až za nějaké čtyři měsíce. Auto necháváme v Oldřichovicích. Zahajujeme prudkým výplazem pod lanovkou na vrstevnicovou šotolinu. V nádherném jarním počasí dlouho mírně stoupáme až do Gutského sedla. Odtud je to nějaké 3km k vrcholu pořádnou stojkou. Mám se každou chvíli probudit. Jelikož by bylo fajn, kdybych se probudil až na vrcholu, je třeba udeřit a nasadit brutální tempo.
Plán vychází. 100m pod vrcholem se budím. Je tu božsky. Slunce, bezvětří, výhledy, ostrůvky sněhu. Dáváme sváču, když tu někdo povídá „ a Viktorku řekni teta Míša“. Hned jak to vyslovuji, začnou se mamka, taťka a teta doslova válet smíchy. Nechápu proč, ale směji se s nimi. Že by to bylo tím, že mé „M“ zní v tetině jméně jako „ P“ a „Š“ jako „Č“ ? Každopádně jsem ještě několikrát požádán o zopakování. Dále se ještě x krát otázkou „uanovka doúú?“ ujišťuji, zda rodiče opravdu nezapomněli na slib, který mi dali. „Ano Viktorku pojedeme lanovkou dolů, ale až potom“ vytrvale říkají.
Mírným klesáním po hřebeni pokračujeme k tur. chatě. , kde dáváme oběd. Před chatou ještě našim chvilku trvá, než mi vysvětlí, že ten lyžařský vlek ještě není ta očekávaná lanovka. Pak konečně přichází to hlavní proč jsem tu, „uanovka doúú“!
Na neděli jsem taky těšil. Měl jsem běžet závod, pak se podívat jak běhají skuteční koně z hřebčína Albertovec a nakonec zrelaxovat v kravařském aquaparku. Stupnice teploměru trčícího z příslušné části mého těla ale ukázala, že se nikam nepojede :-(
mapa
garmin
