Šela: tuším, že to bylo někdy na jaře a u piva, když Standa Najvert přišel s tím, že má být nějaký závod dvojic po nej beskydských kopcích. Na netu už bylo možno nalézt nějaké www a tak jsme neváhali a přihlásili se. Na akci se nám líbily hlavně dvě věci. Za prvé jasně daná trasa (né orienťák jako 5BV). Za druhé zářijový termín, kdy už máme po tri sezóně.
Příprava
Teoretická spočívá v tom, že si několikrát prohlížím mapu a ukládám data do hlavy. Standovi říkám, že mapu ani nevytáhneme, že takové 2/3 trati už jsem někdy v životě šel a tudíš ji znám.
Praktickou si dávám 14 dní před závodem, kdy s Vikim na zádech dávám 4 x cca 12 km výšlap po Jeseníkách. Standa také nepatří k těm, kteří v přípravě absolvují několikrát jednotlivé části nebo nedejbože celou trať závodu, nicméně pár kratších výšlapů si dává. Na druhou stranu musím říct, že min. jednu disciplínu triatlonu jsme zvyklí trénovat téměř každodenně, takže nějaký fyz. fond vybudovaný máme. Po třívrcholové bolestivé zkušenosti z 5BV, ale vím, že to co chceme absolvovat je „úplně jiný sport“ a Standovi to pořád zdůrazňuji.
Ambice
Při pohledu do startovky až na pár cyklistů a běžců nikoho neznám. Žena má mi říká, že byl v Dobrém ránu Libor Uher, který říkal, že to tréninkově dali za 15 hodin, že to bude našlapané, a že budou rádi do desítky. Jen tak ze srandy si googlím jméno borce co s ním Libor půjde a vyjíždí mi mimo všech úspěchů i „reprezentant ČR v extrémních sportech“ hmm to jsou myslím ti co umí všechno sice relativně pomalu, ale hodně fakt hodně dlouho ;-) Takových bude ve startovce asi více, no ale každopádně druhé housle (alespoň v prvních hodinách závodu) hrát nechci. Standa má jasno. Libor v tréninku za 15, my v závodě za 14 a první desítka.
vrchol první - Radhošť (přes Velký Javorník)
Z původně 1800 přihlášených nás před 21 hod vyráží z Frenštátského náměstí cca 1500. Nejprve se jde možná tak km propagačně za autem, ostrý startovní výstřel je pojatý velkolepě ohňostrojem. Jsme v čelním chumlu a klušeme do mírného kopce. Tempo je rozumné, tepy dole, takže je čas na vykecávání i drobné vtípky. Po nějaké době vbíháme do terénu, začíná se ostře stoupat a běh se mění v rychlou chůzi. Vepředu to vede asi někdo zkušený, protože tempo je pořád tak akorát. Najednou chci prohodit slovo ze Standou, který má být za mnou a nic. Neozývá se. Pár lidí je mezi námi a Stano ztrácí. Má krizi hned v prvním kopci. Bolí ho hlava, břicho, svaly, prostě vše. Na Javorovém už máme zásek nějakou tu minutku na vedoucí skupinku. Standa však „naskakuje“ a jdeme na to. Úkol zní jasně. Seběhnout přední skupinku. Nezačíná to ale dobře, protože hned kousek za vrcholem probíháme odbočku červené z asfaltky a zbytek světa s námi. Po nějakých 100m si to uvědomujeme a zařazujeme zpátečku. Po modré padáme na Pindulu, před námi nikde žádné světlo čelovky. Je jasné, že v seběhu to asi nedotáhneme, protože budeme rádi, když nezabloudíme. Já už jsem tudy jednou šel, ale bylo to v protisměru, ve sněhu a za světla, takže není divu, že to tu moc nepoznávám. Jsme na Pinduli a bolí mě stehna jak sviňa. „Stano co stehna?“ ptám se. „Úplně v poho“. Běžíme dál. Tak po 1km předbíháme nějakou dvojici. Pak začíná modrá ostře stoupat, přecházíme do chůze a nedaleko před námi jdou 4 čelovky. Jsou to Uher-Petreček a Trebuna-Míl. Když jsme u nich zjišťujeme, že někde před nimi je ještě jedna dvojice. Jde se nám dobře, tak se od čtveřice odpoutáváme. Dlouhou rovinu pod závěrečnou sjezdovkou běžíme. Krpál sjezdovky samozřejmě jdeme a já nahlas vzpomínám, jak jsem se zde před 2 lety ženil. Na první vrcholu jsme druzí.
vrchol druhý – Čertův mlýn
Začíná úsek, na který jsem se nejvíce těšil. Po chvilce zadřepnutí a vyprázdnění je to v id. počasí a bezvětří klus za odměnu. Na Pustevnách se nás snaží nějací lidé navést (myslím, že v dobrém úmyslu) na směr přes Tanečnici vrchol, tady to však 100% znám a vím, že máme běžet zelenou po vrstevnici. Na znalost trati oněch lidí dala dvojice před námi, čímž se s nimi potkáváme v Tanečnice sedlo. Začíná našich pár km slávy, kdy jsme na čele. Při stoupání dáváme s hochy Maligou-Svobodou řeč a zjišťujeme, že jsou to skialpinisté z Třince. Na vrcholu jsme společně.
vrchol třetí – Smrk
Společně sbíháme po hodně kamenitém úzkém chodníčku. Stano v čele pak Třinečáci, já uzavírám. Čučíme pod nohy a né na značky, takže je jasné co se musí stát. Při náběhu na lesní asfaltku si nevšímáme, že jde červená prudce dolů. Po necelém km na nějaké křižovatce si uvědomujeme, že nejsme na značce, bohužel nevíme odkdy. Kluci z Třince běží intuitivně dál, doufajíc že se ta cesta snad nějak napojí. A dělají dobře. My bohužel zařazujeme zpátečku a běžíme hledat značku, ale furt nic. Po nějakém tom zmateném pobíhání potkáváme cyklistu, který jedouc dolů říká, že by se to na červenou napojit mohlo. Jsme na červené a znovu předbíháme lidi, kteří s námi dobíhali v druhé skupině na Javorník. Hodně hlasitě nadávám a nastává, nudný, dlouhý, asfaltový a stehnamasakrující seběh do Horní Čeladné. Během seběhu do sebe hážu první (a né poslední ;-) dva kousky Panadolu Rapid. Na občerstvovačce u hotelu Čeladenka dáváme ionťák, doplňujeme na hajzlu vodu, bereme do ruky polívku a opět zahajujeme stíhačku. Na Smrk stoupáme prudkou dobře označenou cestou mimo tur. značku a opět se přibližujeme čtyřem čelovkám. Při předcházéní dvojice Uher-Petreček si všímám, že má Libor asi nějakou krizi, páč mu kolega přebírá jeho batoh. Sotva jsme před nimi padá to mě, nějaké takové mdloby nebo co. Ze Stana čiší energie chvilku se mě i snaží tahat za mé hole. Furt sice jdu, ale tempo je to zoufalé a čtyři čelovky co jsme tak pracně docvakli jsou zase v čudu. Poslední km se sedla pod Smrkem na vrchol „naskakuji“ ale zásek na Libora je možná tak 5min.
vrchlol čtvrtý – Lysá hora
Ze Smrku sbíháme na Šance. Zde je průvodcem Stano, který přesně popisuje, co nás zrovna čeká. Jde vidět, že to tu má „najeté“. Jsme na asfaltce nad přehradou a široko daleko žádná čelovka, hmmm ty naše seběhy. Jak cesta začíná od přehrady stoupat, za pochodu jíme, pak klušeme až k náběhu do terénu. Pak nějaký ten km chůze, během níž zajišťuje zábavu hudba a mluvené slovo ze Standova mobilu. Jsme na vrstevnici, kde nás čeká více než km běhu po rovince a dokonce i mírně z kopce. Standovi se začíná ozývat koleno, které stahuje obvazem. Radost z běhu dlouho netrvá. Přichází řádná stojka. Zároveň se zase začínáme přibližovat ke dvěma čelovkám, zřejmě Uher-Petreček. Jsme na pár desítek metrů od nich a krize č. 3 je tady a zase si vybírá mě ;-) Je kolem 4 hod, máme už jen trochu vody, občerstvení má být až na Zlatníku a na Lysé se bude otevírat až od 5 hod. Co teď? Zkusíme přátele na telefonu. Super! Martin, Mára a Evík jsou na Lysé. Do telefonu říkám asi toto „ Marťas jsme 2 km pod vrcholem, jsme (myšleno jsem – Stano je v poho) totálně v prdeli, sežeň všechno co se dá sežrat a hlavně vodu“. Poslední 1,5 km k vrcholu poznávám co to je, když někdo řekne, že sotva pletl nohama. Na Standu, který je 50 m přede mnou řvu něco ve smyslu „jdi už napřed a nachystej zatím nahoře švédské stoly“. Snažím se jít, ale nohy se mi plantají a zakopávám snad o každý šutr. Zastavuji. V předklonu se opírám o hole a uvažuji co sežrat. Při pomyšlení na housku se šunkou co mám v batohu se mi dělá zle, při pomyšlení na gel ještě dvakrát tolik. Dávám kofeinovou tabletu (tu jsem ještě dneska neměl) a jdu dál. Tempo je pomalé, ale s blížícím se vrcholem se zvyšuje a jak vidím Martina, Máru a Evu tak bych snad i běžel ;-) Broskve, čokoládu, redbull, piškoty, vodu a kofolu nám poskytují naši zachránci. Tisíceré díky. Standa otevírá dlaň a v ní je nějaká tableta. „Co to je?“ ptám se. „Sežer to“ odpovídá lehce nervózní Stano. Jeho nervozita pramení z toho, že na vrchol se začínají slézat další dvojice. Žeru tabletu a jdeme na to.
vrchol pátý – Velký Travný
Sbíháme hnusným kamenitým chodníkem po červené směr Visaláje, když v tom kolem nás proběhnou a po chvíli v dálce před námi zmizí dvě čelovky bratrů Šilarových. Nechápeme. Běží jako by startovali na Lysé, bylo světlo a povrch byl asfalt. Přibíháme na Zlatník těšíc se na teplou polívku z občerstvovačky. Pořadatelé jsou sice na místě, ale nemůžou vzbudit hospodského, u kterého to asi všechno skladují a kde to mají připravit, takže tady polívčička nebude. Znovu nahlas děkujeme našim zachráncům z Lysé a začínáme stoupat na Travný. Nevím, proč ale z tohoto kopce jsem měl před závodem noční můru. Nakonec je to náš nejbrilantnější výstup-výběh. Celou několika km mírně stoupající asfaltku po žluté běžíme. Při napojení na lesní zelenou značku předbíháme bratry Šilarovy a postupně se jim vzdalujeme. Prudší úsek jdeme, mírnější běžíme a to až k vrcholu, kde kousek pod ním potkáváme oblíbenou dvojici Uher-Petreček (ztráta tak do 2 minut). Na vrcholu jsme pátí.
vrchol šestý – Ropice
A je tu hodně devastující seběh na Morávku. Menší krize padá na Standu. Dostává další dávku Panadolu Rapid, moje hole a běžíme. Není to tempo jako obvykle, ale není to ani chůze. Pod sjezdovkou na Sviňorky má být občerstvovačka a taky tam je. Uher-Petreček tu prý byli před 8 minutama. Teplá gulášovka by normálně asi nebyla ozdobou nedělního oběda, v současném stavu těla a mysli nám však připadá, že jsme nikdy nic lepšího nejedli. Do kopce zase stejný scénář. Rovnější úseky běh, jinak chůze. Netřeba snad podotýkat, že ten běh co předvádíme v této častí závodu už se příliš nepodobá tomu na začátku. Jsme na hřebeni na červené a po cca 500m stoupání je tu další kontrola. Až zpětném ověření v cíli zjišťuji, že kontrola byla místo na slibované Ropici na Velkém Lipovém, no co stejně jsou od sebe kousek.
vrchol sedmý – Javorový
Nedaleko za Velkým Lipovým se má opět běžet označenou zkratkou mimo tur. značení. Buď si oné zkratky nevšímáme, anebo to někdo zapomněl vyznačit, no prostě je z toho další naběhnutý km navíc. Jakmile jsme zpět na správné trase otáčíme se za sebe a vidíme nějakých 200 m za námi bratry Šilarovy. Ihned si vzpomínáme na jejich excelentní noční seběh z Lysé a říkáme si „no co tak budeme šestí“. Na Javorovém jsme zároveň s bratry, kteří nám dávají pozitivní info, že za nimi tak půl hodiny nikdo není. Nakonec několika km hnusný prudký seběh do Řeky a 0,5 km romantická procházka dědinou do cíle. 6. místo, čas 12:25. Kupujeme pivko, leháme na asfalt, sezouváme boty ... Standa ty, které si vzal jen proto, že v nich nikdy neměl puchýře ;-) Voláme kámošům Pigimu a Ironmeňákovi, kde jsou. Cože? Travný? Nahlas přemýšlíme co bychom dělali, kdybychom ve stavu co jsme teď byli teprve na Travném. Pak mi ještě Stano dává stupidní otázku „ A dal bys to zpět pod 20, kdyby ti dal někdo mega?“ ... no a pak už radši jen mlčíme a máme celý svět na háku.
Vítězové René Trebuna a Petr Míl to dali za 11:35 ... dost dobrá práce hoši, gratulujeme.
Organizace
pozitiva
- super nápad, lepší trať snad v Beskydech vybrat nejde
- obavy se zvládnutí davů u prezence se nenaplnily, vše rychlé, jasné, plynulé
- organizační team – skvělí, usměvaví, ochotní lidé na kontrolách, občerstvovačkách
negativa
- při rozpravě hodinu před startem oznámit, že kvůli nedodržení dohody ze strany sponzora nebudou na občerstvovačkách nudle, a že polívka nemusí na všechny vyjít je slušně řečeno podivné. Když to jednou napíšu do propozic, tak to musím dodržet i kdybych měl jít do obchodu a koupit to. Nebo napsat jídlo s sebou a je klid.
- i u závodů, kde je startovné 20 Kč je standart, že účastník dostane v cíli např. trochu čaje a tatranku. U akce tohoto rozsahu bych čekal více, než možnost si nabrat z várnice trochu ionťáku, který (asi nejen mi) po x hodinách v terénu leze krkem.
Následky
Nikdy bych nevěřil, že budu mít po nějakém závodě tak velké problémy s banálními úkony jako např. posadit se na záchod, sejít schody, zvednout se z postele apod. Parťák Standa poté co mu v sms popisuji jak si sedám na záchod odpovídá „tak to buď rád, já na ten hajzl ty 3 m málem ani nedošel. Mám nohy úplně v ku-dě“. Dva dny po akci už je to lepší. Scházím se schodů sice ještě s vydatnou podporou zábradlí, nohy však už dávám pěkně na střídačku. Standa sice hlásí oteklé koleno, kotník a spousty puchýřů, ale to prý rozežene lehkou projížďkou na biku.
VÝSLEDKY
