Letošní sezóna byla se známých důvodů na závodění velmi hubená. Na jaře jen dva hladké závody, ty překážkové, které mám momentálně nejradši byly buď zrušeny nebo přeloženy. Motivace běhat něco v rychlejším tempu nebo nedej bože nějaké intervaly samozřejmě žádná. Navíc bolely kolena, takže chuť k běhu opadla ještě více a měsíční „objem“ spadl na 100 km. O prázdninách bylo pár horských dovolených, kde by byl hřích ráno za rozbřesku nevyběhnout, čímž to v červenci a srpnu hodilo kolem 200 km.
Když jsem viděl na FB pár dní před startem mapku závodu, byl jsem trochu zklamán. Čekal jsem, že když Geroy zavítá do hor budou i nějaké kopečky. Přihlašuji se do nově zavedené kategorie Elite. Jo vím, jsem starý cip, ale mě to prostě zatím v kategorii veteránů moc nebaví. Elite na Geroy startuje až úplně nakonec, kdy už je trať rozbitá a překážky mokré a zablácené. Markét odjela směr Tatry, takže mám s sebou i ratolesti. Strategicky jim dělám stanoviště cca km od cíle u přeskoku šikmé stěny, kde je zároveň i dětské hřiště. Pozorujeme závodníky co jsou už na trati jak překážku překonávají. Docela mě překvapuje, kolik mladých a osvalených hochů má s touto jednoduchou překážkou problémy. Vrcholem je, když přibíhá 75 letý Dědek Beskydský a říká slečně co tu dohlíží jestli může udělat náhradní trest páč ho bolí koleno. Ona, že jo. Dědek dělá pět kliků na jedné ruce a mi padá čelist ...
A je tu start. Pár překážek, přebrodění Ostravice, kurňa co to.
Motor jako by nechápal, co po něm chci. Prostě si odvykl a do vyšších otáček se
mu nechce. Překážky jsou pestré, ale jednoduché. V jednom místě možná mou
nepozorností sbíhám z trati a trochu kufruju. Moc fajn je mít na trati své
povzbuzující miláčky. Těsně před cílem pár sekund váhám, než vložím ruku do
otvoru s elektřinou, abych vytáhnul účastnickou medaili. Škoda váhání,
protože posléze zjišťuji, že jsem celkově třetí o sekundu za druhým.
GEROY Přerov
Po nic moc pocitu ze závodu z Frýdlantu jsem zvědavý, co
se bude dít v Přerově. Zase místo veterána kategorie elite tzn. start až
na konci startovního pole a dost času na rekognoskaci terénu. Můj kouč Viki
jede na kolobce, já se rozklusávám, u překážek zastavujeme a chytří jak rádia
diskutujeme, jak ji nejlépe překonat. Startuji zde už potřetí, takže víceméně
vím, co čekat. Překážky tím, že jsou lehké, jdou zase jako po másle. Bečvu
možná sedmkrát brodíme tam a zpět. 150 m plavání v přírodním jezírku kvůli
zákazu hygieny letos vynechali. V nejhlubším brodu Bečvy si nechtěně dávám
doušek vody, když kouči předvádím jak ji nejefektivněji překonat. Naštěstí se
závod koná o den dříve, než Přerovem proteče voda obohacená o kyanid. Pocit
z běhu už je o poznání lepší než před týdnem a po dvou druhých místech se
mi zde daří sesadit z trůnu vítěze všech předchozích ročníků Ivoše V.
Zazávodit si v kulisách hradu a zároveň to spojit s rodinným výletem zní dobře. Na poslední chvíli se přihlašuji což opět znamená start na konci startovní listiny, zablácené překážky, obíhání závodníků startujících dříve, možné čekání na překážkách apod. Závod ze série Excalibour jsem šel před pár lety na motokrosové trati ve Vranově a vzpomínám si, že překážky nebyly úplná pohoda, že jsem myslím tři nedal a musel dělat tresty ( angličáky, raky ) .
Start je přímo v hradu a hned ručkovací překážka ježek v kleci. Nošení pytle s pískem a opouštím hrad. Začíná exponovaný , místy blátivý, terén a sem tam nějaká překážka. V první části se většinou velmi prudce sbíhá a cítím se jak ryba ve vodě. Předbíhám lidi, ale na žádné z překážek nemusím čekat. Překážky jsou pestré, u některých nutno zapojit hlavu, aby ji člověk dobře chytnul a nespadnul. Plazení pod ostnáčem smradlavou bažinou nemůže chybět. Při 25m plavání se jako ryba necítím, protože mě chce se z té studené vody trefit šlak. Sbíháme až dolů k Bečvě, abychom se pak v druhé části závodu mohli škrábat zpět nahoru a dobývat hrad. V cestě stojí spousta dalších krásných překážek a ruce dostávají záhul. Bohužel netrefuji oštěp tzn. trest 20 angličáků. Přes hradní bránu návrat zpět do hradu, dvě ručkovací překážky a necelých 10 km s téměř 500 m převýšení mám za sebou.
Tento závod se pořadatelům náramně povedl, hrozně moc mě to bavilo a
vůbec nechápu jak jsem si mohl pohrávat
s myšlenkou, že překážkové běhy pověsím na hřebík. Druhé místo celkově (
první v dědcích ) mě v o dost lepší konkurenci než na Geroyi příjemně
překvapuje.
Doufám, že brzy panikademie skončí a v příští sezóně si na překážkových bězích zase pořádně zablbneme.
