Síly si rozkládám dobře, žádná krize nepřichází, jen malé zdržení tím, že si v průběhu překontrolovávám startovní číslo. V cílové rovince, čili v podstatě po celé trase mého závodu, vládne skvělá divácká kulisa.
No a jak bývá u závodů na Prajzké dobrým zvykem, velký důraz je kladen na doplnění energie po závodě. Stoly se prohýbají pod různými dobrotami, mi nejvíce jedou koláčky.
Získanou energii je samozřejmě nutno někde vybít.
Po závodě jedeme zablbnout na stěnku u hlučínského jezera.
Po příjezdu domů zjišťujeme tragickou skutečnost. Můj milovaný pejsek se s námi nevrátil. Ihned se rozjíždí pátrací akce. Vyhledáváme www závodu a kontaktujeme pořadatele. Prý zatím nic nenašli, ale když tak se ozvou. Mamka přes whatsapp tragédii sděluje tetě Majdě, která to říká strejdovi Rudovi a ten, že si je jist, že jsem pejska měla na Hlučíně jak jsme lezli. Taťka rychle běží k autu a nepovolenou rychlostí to hrne ke štěrkovně, kde na dně vypuštěného koupaliště leží opuštěný a smutný pejsek. No tentokrát musím uznat, že občas ty hodiny tlachání na whatsaapech, messenegerech o ničem a o všem můžou přinést něco pozitivního ;-)
