Tři taťkové a pět dětí se z Bílé vydává po Yetiho stopách. Ač na Bílé nemáme skoro kde zaparkovat a všude se to hemží lidmi v drahých značkových hadrách, modrá značka směr hřeben je netknutá. Ani Yeti nám to nechce ulehčit a neprošlápl nám cestičku. V saních ani bobech sedět nebudu, takže se z nich po zbytek akce v podstatě stávají nepotřebné, zavázející rekvizity. V prudkém stoupání na Bobek se na úzkých pěšinách v hlubokém sněhu převracejí, zachycují o větve, prostě "radost" je mít. Nej přehled je z koňského hřbetu resp. když sedím za krkem taťkovi. Po 3 km stoupání jsme na Bobku odkud to už je po hřebeni k Masaryčce jen 9 km. Na Bobku fouká a je kosa jako z nosa, no a co čert nechtěl se objevuje bobek i v mé pleně. Sestupujeme kousek pod hřeben za účelem výměny pleny. To je asi moment, kdy se do mě zakousává mráz i přesto, že jsem s holým zadkem jen chvilku. Kůň se mi pak snaží vnutit ať alespoň chvíli jdu po svých, ale jsem beran a navíc věřím své exkluzivní péřovce od Pepy Rakoncaje. Až v Kelčovském mi dockvakává, že bez pohybu to nepůjde. Dávám pár rychlých rovinek, ale nepomáhá to. Celá se třepu. Skáču rychle na koně a běžíme 3 km na chatu Kmínek. Zde taju a drama končí. Přichází zbytek výpravy a za svitu čelovek si v třpytícím se sněhu vychutnáváme poslední 2 km k Masarykově chatě.
Na prostorné dlouhé chodbě chaty a v přilehlém dětském koutku řádíme dlouho do večera zatímco naši koně dole v maštali doplňují ztracené tekutiny.
Druhý den na Bílou už je to jen z kopečka nebo po rovině, navíc brodění sněhem jen první dva km, pak už uježděná cesta čili pohoda.
