Po
rozloučení s Byčí partou v Moravském Krasu míříme na jih. Pár desítek
km za Vídní vyrůstá ze země několik set metrů vysoká a přes 10 km dlouhá hrouda
šutru zvaná Hohewand. Je protkána lezeckými cestami, jištěnými cestami zvanými
ferraty a právě tyto budou našim cílem. Je to pro mě premiéra. Rodiče chtějí
vyzkoušet jak moc se bojím výšek a co vše jsem schopen přelézt.
Ubytko nám
poskytuje kemp – tábořiště přímo pod stěnou. Za noc se tu platí 12 euro (po
třech nocích 10) za stan a je jedno jak je veliký nebo kolik vás je, čili je to
levnější než nejlevnější kemp v Česku. Sprcha je v teepee
s výhledem na masív, a na rozdíl od Baldovce, kde večer většinou došla, je
tady teplá furt. Záchody s koupelničkou jsou stále perfektně čisté. Placení
pobytu je netradiční. Při odjezdu vytáhnete z šuplete účtenku, vyplníte,
do obálky vložíte příslušnou sumu a hodíte do schránky. V Česku by majitel
kempu tímto způsobem pravděpodobně zkrachoval. Je to prostě o lidech a tady
skládá hlavu z 95% obec lezecká. My sice patříme mezi zbylých 5%, ale
s lezci se tu cítíme moc dobře a jejich „zákony“ ctíme.
Postupně
zkoušíme nějaké jednodušší ferrátky. Přecvakávání karabin je v poho,
strach z výšek nemám, problém je akorát, když je nějaký úsek bez stupů a
je nutné ho překonat pouze silově pomocí ocelového lana. Nejvíce se mi asi líbí
komín s dlouhým žebříkem a s keškou v samém vrcholku.
Nedaleko
tábora se tyčí Sněžka neboli Schneeberg. Tento kopeček má 2073 m n.m. čili
dobrá příležitost si posunout výškový osobák. Do 1200 m n.m. se s mamkou přibližuji
lanovkou, taťka kluše pod lanem. Hned zpočátku se stoupá pěkně zostra nejdříve
lesíkem pak dlouho v šutru po skále. Vrchol dobyt a jako bonus, kromě
nádherných výhledů i pár keší. Sestup šutrem je horší, ani né tak pro mě jako
pro mamčino oteklé koleno.
FOTOGALERIE
