Je 24.12. ráno a mamka finišuje s přípravou posledních pochutin. S taťkou sestavili časový plán návštěv, odchodů, příchodů, odjezdů ... nastavený s ohledem na mé jídelní a spací potřeby. Hned ze startu to však začíná skřípat. Plán nabourává děda Karel s tetou Míšou, kteří místo v 9,30 přicházejí kvůli problémům s Š 120 až v 10,15. S nimi zahajujeme plánovanou procházku Tour de prababičky. Kvůli skluzu jdeme dost svižně a teta na vysokých podpatcích má co dělat aby tempo „uvisela“. Nejprve zdravíme prababi Jarmilu. Ťuťu, ňuňu a prcháme k prababi Tonči. Tam ten samý rituál a úprk domů. Nahážou do mě oběd a jsou tu další hosté. Babi Jáša, strejda Víťa a teta Maruška. Furt se mi někdo věnuje, něco mi ukazuje, něčím štěrká, někam mě přenáší, chce po mě, ať něco předvedu ... jsem prostě v jednom kole.
Pak najednou mamka říká „už je hodně hodin“ a tak všechno rychle balíme a přesouváme do Skřípova na chaloupku. Tady už čeká babi Eva, děda Věroš, strejdové Vladi a Luki, teta Epi a pes Fifty. Někteří z nich mě dlouho neviděli, takže jsem opět středem pozornosti a tím pádem pro mě nastává kolotoč štěrkání, předvádění, přenášení jako předtím doma. Blíží se okamžik (letos kvůli mě posunutý už na 17hod), kdy se máme jít podívat, zda nám Ježíšek něco nadělil. Já jsem však z hektického průběhu dne totálně vyčerpaný, což rodiči nastrčený plenkový indikátor* potvrzuje. Jsem uložen do postýlky a vše se o hodinu posouvá. Vyspaný se opět cítím skvěle. Najednou slyším, jak Ježíšek dává zvonkem signál, že se můžeme jít podívat, co nám nadělil. Jdeme do dílny, kde je rozzářený stromeček a pod ním hromada dárků. Na nejvíce z nich je napsáno Viktorek. Mamka mi pomáhá s rozbalováním, přičemž všichni ostatní sledují mé reakce. I když u některých dárků netuším k čemu jsou pořád se směji, což vyvolává všeobecné veselí. Nakonec maminka rozbaluje i její dárek, v min. článku zmíněnou knihu s mými fotkami. Je překvapená, nadšená, až ji z toho tečou slzy radosti. Uf byl to dnes náročný, ale nádherný den. Další průběh svátků už je podstatně klidnější. Dny trávíme střídavě doma a na chalupě. Při našich výletech navštěvujeme hrady a zámky Hukvaldy, Fulnek, Hradec n.M. a Raduň. Jen na ten Včelí hrad jsme nedošli :-)
Na závěr chvilka poezie:
VČELÍ HRAD
Děda Věrošek
Včelí hrad,
nasrat.
* plenkový indikátor – v rodině Veličků v současnosti funguje u 100% nemluvňat. Nemluvně je v poloze na břichu, břicho na podložce, ruce vzpor ležmo. Nemluvně se jeví být jakési nevrlé. Je to hlad, touha po přebalení, nějaké hračce či únava? Před nemluvně se hodí plena. Když nemluvně přejde ze vzporu do lehu a začne se s plenou tzv. šušnit jedná se o únavu.
