Vikiho občasník - Malá Fatra

Cestou navštěvujeme nad řekou Váh se tyčící hrad Strečno. Rodiče vzpomínají jak tudy jako děti jezdily na společné dovolené do Nízkých Tater. V té době byl hrad ještě veřejnosti nepřístupný. Rekonstrukce se povedla, i když jednoduché to asi nebylo. Jen 85m hlubokou hradní studnu zasypanou až povrch vším možným čistili 10 let.

 

 

Ubytováni jsme v kempu v Nižných Kamencach hned vedle Terchové. V druhé půlce srpna už jsou kempy prázdnější, což se potvrzuje i zde. Kemp má tři hvězdy a musím říct, že si je zaslouží. Záchodky, umývárny nové a hlavně vždy až neskutečně vygruntované jako by za vámi hned po použití někdo naklusal a uklidil. Nechybí bazének, dětské hřiště, hospůdka, obchůdek atd. Jedinou velkou nevýhodou je hluk z blízké frekventované silnice.

 

První den jsou hlavní vrcholky přikryty mlhou, vypadá to, že to shora každou chvíli spadne, proto volíme aklimatizační túru v nižších polohách. Auto necháváme v úžině hned za Terchovou příhodně nazvané Tiesňavy. Hned začínáme prudce stoupat, vlastně skoro lézt. Schody, řetízky, skalky, úzké pěšinky, krásné pohledy, prostě tak akční stezka, že těch během chvilky několik set nastoupaných metrů ani nebolí. Z hřebene Sokolie klesáme do Vrátné doliny, kde v hospůdce Starý Dvor dáváme jídlo.

 

Druhý den má být dle předpovědí počasí nejhorší, proto hned ráno vyrážíme na krátkou klasiku Dolné diery – Podžiar – Nové diery a poté jedeme prozkoumat aquoš v Dolném Kubíně. Cestou zpět nás zláká billboard „nej halušky na Slovensku“ k zastávce v Jánošikově dvoře u Zazrivé. Kromě toho, že to tu mají moc hezké, tu je 18 jamkový minigolf. Vymýšlím novou verzi bez pronájmu holí, tedy zadarmo, kdy se na jamky háže tenisákem.

 

Třetí den je konečně počasí na výšlap do vyšších poloh. Z Vrátné se s mamkou lanovkou přibližuji do Snilovského sedla, odkud pak všichni vyrážíme k nejvyššímu vrcholu Velký Kriváň. Výškou 1709 m n.m. překonávám svůj dosavadní rekord ze Sněžky o více než 100m. Stezka z horní stanice lanovky na Kriváň je dost frekventovaná, jakmile však jdeme dále směr Pekelník zažíváme ten pravý bohovský klid. Pod sedlem Bublen začínají lány obrovských malin a borůvek, tolik jsem jich ještě v životě neviděl. Ze sedla Pod Kraviarskym sestupujeme do Vrátné místy korytem kamenné laviny, která loni Vrátnou zasypala. To teda muselo být peklo. Po jídle ve Starém dvoře jdu s mamčou relaxovat do bazénu v Terchové, zatímco taťka jde ještě prozkoumat nějaký kopec.

 

Na čtvrtý den je naplánována, co se týče převýšení nejtěžší túra. Ze Štefanové jdeme Hornými dierami do sedla Mezirozsutce. Cestou jako obvykle vyprávím pohádky a to v i momentech, kdy mám  tepovku nad ANP, takže mě ani nenapadne si vzpomenout, že by mě měly bolet nohy apod. Ze sedla jak jinak než na majestátně se tyčící kamennou hroudu Malý Rozsutec. Mamka vzpomíná, jak před lety na klubovém soustředění museli v lezeckém úseku pod vrcholem pomáhat jednomu členovi, který, když viděl, co má pod sebou zpanikařil. Na mě naštěstí panika z výšek nedoléhá, ale pomáhat mi taťka musí, protože chyty jsou od sebe dost daleko. Dolů je to ještě těžší. Jakmile to máme za sebou slyším jak našim padá kámen ze srdce. Za odměnu zase koupačka v Terchové.

 

Poslední den nás čeká druhá část hlavního hřebene. Taťka odbíhá z kempu a sraz máme u horní stanice lanovky ve Snilovském sedle. Odtud jdeme frekventovanou stezkou na Chleb a pak už nádhernou hřebenovkou s minimem lidí na Poludňový Grůň. Na chatu pod Grůňom je to odsud jen 1,5km, ale zato padák jako sviňa, takže stehna dostávají pěkně zabrat. Poslední pozvolné klesání do Vrátné a překrásnou Malou Fatru si můžeme odškrtnout.  

 

FOTOGALERIE

Vikiho občasník - Davidův mlýn

Skvělá skoropánská jízda.

Vikiho občasník - dovolená Hostýnské vrchy

Na dovolenou jedu s mamkou, tetou, kámošem ze školky Domčou a jeho ségrou Laurou. Nejedná se o expedici, takže žádný širák, nýbrž penzion.

Cestou zastavujeme v horském středisku Troják, odkud jdeme krátký výlet k rozhledně Maruška. Domča a spol. kvůli vedru radši zůstávají na zahrádce hospody.

 

Penzion Kopná se nachází na samotě pod stejnojmenným kopcem  nad vískou Podkopná Lhota. Je to tu naprosto úžasné a přesto, že jsme trochu hlučnější než běžní hosté jsou na nás moc hodní a snaží se nám splnit co nám na očích vidí. Není divu, že jsou zde častými hosty herci až z Prahýýý.

 



 

Vedra, která panují nedovolují nějaké celodenní výlety po kopcích, ale každý den se snažíme alespoň něco menšího podniknout. První den je to nedaleká ZOO Lešná, kde mají od doby co jsme tu nebyli novinku, krmení rejnoků.

 

Další den jdu jen s mamkou na Hostýn, Domča s rodinou relaxuje u bazénu na penzionu celý den. 

V sobotu přijíždějí taťkové a společně zdoláváme trasu plnou úkolů k hradu Lukov, kde je ukryt poklad.

 

 

Přistýlka taťků se nachází hned nad penzionem. Je zadarmo a navíc s pohádkovým výhledem.

 

Ve fantastickém penzionu Kopná se stopro můžou těšit na naše další návštěvy.

 

Vikiho občasník - Beskydy

Jeden z mála netropických víkendů jsme si užili na horách.

V pátek s mamkou výstup na Javorník od Vlčiny.

Párty a nocleh na Atmaturce.

V sobotu s mamkou přes Grúň na Sulov a zpět.

Párty a nocleh na Armaturce.

V neděli relax v dětském parku na Bílé.

Lysohorský čtyřlístek

Kvůli jistým okolnostem měsíc před Čtyřlístkem prodávám startovné svému nejpravděpodobnějšímu parťákovi na B7 R. Kasalíkovi, pro kterého to bude zároveň první trénink po delší době. Čtyři dny před startem kupuji od borce z diskuze startovné zpět. Být u toho a nezávodit by mě prostě neskutečně sralo.

 

U snídaně v den startu žertem  žvýkám stejnou frekvencí,  jako jeden z favoritů Stano, s tím, že pokud budu dělat vše jako on, musí se úspěch dostavit. To ještě samozřejmě netuším, že se dnes po něm budu opičit ještě dalších x hodin.    

Jelikož se jedná o MČR v ultra sky runningu  nebo tak nějak je na startu slušná konkurence. Autoři projektu L+L nám hned na úvod servírují sjezdovku, no lepší než kdyby to byl až závěrečný bonbónek.  

 

Po dlouhém vlnitém úvodu, začíná první stoupání k vrcholu.  Stávám se Standovým stínem. Standa jde, jdu, běží, běžím. Nahoře máme ztrátu na čelo 10 min a jsme cca 10. Stano občerstvovačkou skoro proběhne, musím to v seběhu dohánět. Cestou dolů sbíháme favority K. Axmana a K. Vyhničku.

 

Nahoru z Krásné je i čas na pár vět se slovenským bratrem Kamilem. Před občerstvovačkou si dělám na Stana lehký náskok v domění, že zase jen proletí. Naštěstí už i on se chvíli zdržuje. Děvčata nahoře jsou skvělá, perfektní servis, na čepu mají Birela.

Dolů na Mazák probíháme kolem V.Krále, občerstvujícího se v potoce.

Žlutá z hráze ubíhá jako po másle, až se začínám bát, že jakmile mě to střelí, tak to bude totálka a DNF. Nedaleko pod vrcholem nevěřím svým očím. Před námi favorit favoritů A. Palko, který vůbec nevypadá, že by si chtěl nastoupit do našeho vláčku. Ani další vagónky P. Šindelek, L. Trtek se nepřipojují. „Vole před námi už jen Žákys,“ „Kolik má?“ „Jdeme do něho“ říkám Stanovi, který ale naštěstí zachovává klidnou hlavu.

V předposledním seběhu na snad nejdelší rovince závodu (vrstevnice pod Kykulkou) Stano zvolňuje na 10 min/km. Přesto mu nestačím a musím vystoupit z jeho stínu. Vykonává totiž potřebu za běhu, naštěstí jen malou. Pokouším se o totéž, ale nejde to a musím zastavit.

 

 

Do Korýtka ponořuji hlavu, u Veličků je to ještě OK. Kousek nad  přichází, co jsem očekával mnohem dříve. Mžitky, moták, betonové nohy prostě došlo palivo. Stanův stín mizí v nedohlednu. Vyžírám vše, co ještě zbylo v batohu, bohužel nezapíjím neb není čím a mými soupeři jsou pěší turisté důchodového věku. Kuva, já bláhový si už začínal myslet, že by to mohlo vyjít a teď je to v řiti. Sladké sračky však začínají pomalu zabírat a jakmile se u Lukšince zjevuje dar z nebes manželé Pigičenkovi nabízející kelímek coly jsem zpět ve hře.

Nahoře mezitím došel Birel a na čepu je desítka. Skvělý nápad bráchové. Ještě jeden lístek a bude dvanáctka. Naštěstí už čeká  „jen“ seběh na Armaturku. Když opouštím občerstvovačku nikde nikdo, teď už to snad nepodělám. Necelé 3 km před cílem nás čeká poslední delší stoupání. Regulovčíkovi Márovi říkám, ať mě prozvoní, až bude probíhat čtvrtý. Borec co ukončil dříve se mě ptá „jdeš do Standy?“ Cože? Standa je nablízku? No fakt, že jo. Při výběhu ze zatáčky je cca 200 m. Vím, že Standa se neotáčí, čehož využívám. Také využívám zatáček, stromů, keřů a přískoky se pomalu přibližuji. Mezitím telefon od Máry, cca 5 minut na čtvrtého supéér je to v suchu. Dlouhá rovinka, Stanova hlava najednou o 180° a já 100m za ním. „Volééé počkéj nééé“ volám na něj. On se ptá „je za tebou někdo?“, já na to „nééé“. Stano „kupodivu“ nečeká a zapíná turbo. Přepínám do pozice „džem“. Užívám si slunce, krásný singlík a především neočekávaný třetí flek. Za to, že to byla v podstatě užívačka a navíc ze slušným výsledkem vděčím svému vodiči a dnes i učiteli Stanovi !!!  

Vítěz Žákys byl neporazitelný, náskok přes 20 minut hovoří za vše. Kdo by to do toho hocha před dvěma lety řek. První holka Míša Mertová  za 7:45 v cíli  je taky pěkný nářez.

Po organizační stránce závod hodnotit nebudu, bráchové a jejich tým ví, že jsou nejlepší. Nové zázemí na Armaturce ideální, pán domácí skvělý. Možná bych jen na párty nasadil třeba něco z Beskydského pivovárku místo desítky z Radegastu.

 

VÝSLEDKY