Prázdniny začínají, plníme auto po střechu ( kemping věci, lezecká výbava, padelboardy ...) a jedeme vstříc horám a moři.
První nocleh je v kempu u Fakeer see nedaleko Klagenfurtu. Průzračná voda a krásný západ slunce.
Další den po ranní koupačce přesun pár desítek km do Slovinského kempu Špik pod stejnojmenný majestátný vrchol Julských alp. Odpoledne na rozhýbání ferrátka Hvadnik, která je kousek nad kempem. Mamka "taťko jak dlouho to asi bude trvat?". Taťka "dle mapy tipuji tak 15 minut". Ferrata je kat. C tzn. ani lehká ani extrém. Pro mě bohužel trochu extrém je, protože jsou některé stupy daleko od sebe a hlavně vápenec je uklouzaný jak namydlená podlaha. Cestou kápne i nějaká ta slzička. V jednom místě skoro už na konci se musí překonat roh hladké skály a na stup nemám šanci dosáhnout. Představa návratu stejnou cestou nás nutí přemýšlet. Ještě že má taťka nádobíčko ...cvaká mě do odsedky a pomalu za roh posunuje po ocelovém laně. Po hodině a půl boje jsme na vyhlídce a kocháme se výhledy na Špik a okolní vrcholky. Feratka v kaňonu je moc hezky udělaná, ale ještě do ni musím trochu dorůst.
Ráno přesun do Poklujky známé především jako dějiště SP v Biatlonu. Třebaže je velké vedro se všude míhají biatlonisté na kolečkových lyžích. My začínáme ukrajovat výškové metry. Cílem nejvyšší hora Slovinska Triglav. Hora je pojmenovaná po slovanském bohovovi Trihlavovi a je vyobrazena na znaku Slovinské vlajky. Dost sil nám bere pekelné vedro, které už tak náročnému výstupu dává další hvězdičku. Delší pauzu si dáváme na chatě Vodnikov dom. Výhledy jsou úchvatné a všude spousty krásných květinek. Po cca šesti hodinách dorážíme pod Triglav k chatě Planika, kde přespáváme ve čtrnácti lůžkovém pokoji. Na chatě není voda, k umytí tedy může posloužit sníh z nedalekého sněhového pole. Mamka jde spát už v 18 hod, což je dokladem toho, že to dnes nebylo zadarmo.
Po brzské snídani je to sice už jen 1,5 km na vrchol, ale je nutno překonat 500 výškových. Nejdeme trasou (normálkou) jako všichni ostatní spolunocležníci, ale nejprve přes sněhová pole Triglavského kotle a pak vzdušnou, ale lehkou ferratou kolmo vzhůru do Triglavské štrbiny a na vrchol. Celou dobu až na vrchol úplně sami ... jako ve snu. Na vrcholu 2864 m n.m. očekáváme (vzhledem k tomu jak je pro Slovince významný) davy, ale není tomu tak. Jen pár lidí. Všichni se kocháme neskutečnými výhledy. Sestupujeme ferratou normálkou, kde už je přece jen více lidí. Cesta zpět do Pokljuky ve vedru je dlouhá a úmorná zejména pro členy expedice ve věku 45+.
Poslední slovinskou noc trávíme nedaleko jezera Bled v pětihvězdičkovém kempu Šobec. Nutno podotknout, že když člověk spí na karimatce ve stanu nejde těch pět hvězd moc poznat.
Ráno směr hlavní město Ljubljana, nikoliv poznat krásné zelené centrum, nýbž poznat hnusné nákupní centrum na okraji. Brácha totiž ztratil sluchátka do uší a údajně by bez nich zbytek dovolené nepřežil.
Fyzicky náročná část dovolené končí ... hurá na Cres, kde proběhne relaxační část.
